Uznávaný anglický spisovatel Julian Barnes (nar. 1946) byl vyznamenaný prestižní Man Bookerovu cenou a obdržel nejvyšší stupeň francouzského Řádu umění a literatury. Dosud napsal třináct románů, tři povídkové sbírky a pod pseudonymem Dan Kavanagh další čtyři díla. Jeho nová kniha Elizabeth Finchová nyní vychází také u nás ve skvělém překladu Petra Fantyse, jenž přeložil většinu jeho prací.
Julian Barnes tvrdí, pracuje-li na nové knize, že je to stejně vzrušující, jako když psal svůj první román. Totéž se dá říci o pocitech čtenářů jeho knih, kteří se zvědavostí budou číst jeho Elizabeth Finchovou, román o lásce, samotě, vyrovnanosti a také o svébytném pohledu na historii.
Elizabeth Finchová, učitelka kurzu pro dospělé „Kultura a civilizace“, pojímá výuku jako podnětný dialog. Učí samostatně přemýšlet a předkládá provokativní témata i otázky. „Jsem tady, abych asistovala u vašeho uvažování, u vaší argumentace, u rozvoje vašeho vlastního myšlení,“ říká klidným hlasem a vybízí je, aby se „nenechali obalamutit hodnotami, které proklamuje naše vlastní doba“ a uvědomili si, že „co je normální, nemusí být správné“.
Intelektuálka na volné noze. Tak ji charakterizuje jeden z žáků, bývalý herec Neil, jehož nadchl, podobně jako ostatní, její svérázný způsob výuky, ale i ona sama, poněkud tajemná, chránící si soukromí.
Její osobité vnímání historie se mimo jiné odráží i v myšlence: „Proč bychom měli očekávat, že naše kolektivní paměť – které říkáme historie – bude méně omylná než naše paměť soukromá?“ Otázky ostatně kladla svým studentům často. Nepsala poznámky, mluvila spatra tak, aby si posluchači zapamatovali vše důležité a především se ptali sami sebe, jak vnímají a vidí svůj život v dějinné současnosti také z pohledu dějin minulých, jež ji svým způsobem ovlivnily. Pochopení jejích spodních proudů bez nánosů kolektivních mýtů historie posiluje chuť ji zkoumat, objevovat, myslet vlastním rozumem, a přitom s citem a porozuměním jejím jemným nuancím.
Když byl kurz u konce, Neil se osmělil a pozval učitelku na večeři. Scházeli se pak pravidelně jednou za rok na oběd, aby si věnovali necelé dvě hodiny konverzace. Elizabeth se ho hned v úvodu se zájmem ptala: „Co pro mne máte?“ Tato vzácná setkání znamenala po dvacet let pro Neila zářivé chvíle života, až do doby, kdy po smrti Elizabeth dostal dopis od advokáta, že mu odkázala písemnosti a knihy, aby s nimi naložil po libosti. Při předávání se sblížil s jejím bratrem, od něhož se ale o Liz mnoho nedozvěděl. Ponořil se do jejích výpisků a záznamů, ale ani v nich nenašel, co hledal. Obvolal ostatní studenty a zjistil, že nebyl jediný, s kým se učitelka setkávala, i když ne každého ovlivnila tak, jako jeho. Vyzkoumal ale, proč ji tak zaujal život římského císaře Flavia Claudia Juliana s církevním přídomkem Apostata (Odpadlík), který žil v letech 331-363. Usiloval v krátkém období své vlády o obnovení tradičních poměrů, jež se vymezovaly proti křesťanství. Jeho smrt považovala Elizabeth za „chvíli, kdy se zvrtly dějiny“.
Na to téma pak napsal Neil fascinující esej. Uvědomil si, že mu Elizabeth odkázala také slova, slovní spojení a myšlenky, které ho provázely celé roky. „Jestli jsem na ně navázal správně, netuším. To by věděla jen ona.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář