Kočky byly v našem domě odjakživa. Byly venkovní, zvyklé šmejdit po dvoře, zahradě a okolí. Bydlely ve sklepě, kam měly přístup svým „kočičím oknem“, které se nezavíralo, měly tam vždycky své pelíšky a misky se žrádlem a pitím.
Jejich život byl stejně jako náš obrácen naruby, když se k nám přistěhovala babička. Díky tomu, že byla velký milovník koček, získávaly krůček po krůčku nová privilegia, o kterých se jim do té doby ani nesnilo, ale z nichž následně nehodlaly slevit ani o chloupek.
Prvním územím, které díky babičce-armádnímu generálovi dobyly, byla kuchyně. Hygienické podmínky nikterak nenarušily: kdykoliv pocítily nutnost vykonat potřebu, mňoukáním ohlásily tuto skutečnost některé ze službu konajících nižších šarží (čti: členu rodiny) a byly vypuštěny ven. I zásobování měly vyřešeno skvěle: netrvalo totiž dlouho a v rohu kuchyně se objevil „kočičí koutek“ (polní kuchyně) se dvěma miskami, kam jim bylo průběžně doplňováno mléko (vojíni a svobodníci v rodině tehdy ještě netušili, že kočkám kravské mléko nedělá dobře) a strava.
K prvnímu skutečně bojovému incidentu došlo zanedlouho poté. V roli narušitele území se objevila drzá moucha, která si dovolila proklatě nízký průlet nad jedním z kocourů, jenž právě likvidoval zásoby polní kuchyně. Chrabrý podplukovník nezaváhal ani na okamžik a vymrštil se co možná nejvýš, aby narušitele zlikvidoval. Bohužel si špatně propočítal své schopnosti, kluzkost protější stěny a možnosti mouchy, která zbaběle vzala do zaječích, tedy do moušecích. Podplukovník se vzápětí s hlasitým žuchnutím ocitl v troskách polní kuchyně, zatímco po stěnách místnosti stékalo mléko. Mužstvo pracovalo k infarktu, kdežto armádní generál kvitovala nastalou situaci slovy, že stejně bylo potřeba vymalovat, tak co…
Každé odpoledne nastala chvíle prostudovat zprávy z fronty. Armádní generál se usadila do křesla a rozložila noviny. Na tento okamžik již netrpělivě čekali zbylí členové sborů generálů i vyšších důstojníků. Losem předem zvolený člen vyhupsnul armádnímu generálovi do klína a před možnými špiony důmyslně maskován („já předu a nechávám se mazlit“) pozorně naslouchal, co je ve světě nového, aby poté podle těchto informací mohl štáb upravit plán dalších útoků.
Netrvalo dlouho a fronta se posunula. Hrdinná kočičí armáda dobyla další území, tentokrát obývací pokoj. Armádní generál tento postup obhajovala slovy, že je potřeba, aby si její štáb po náročném boji odpočinul před televizí, pobavil se u dobré komedie, případně se vzdělal u naučných pořadů. Mužstvo rezignovalo, vyčlenilo jedno křeslo jako „kočičí“ a umístilo na něj „kočičí přehoz“. Štáb byl spokojen – ale jen do chvíle, než se objevil opravdový nepřítel. Tím byla návštěva, při jejímž příchodu se přehoz vždy sbalil. Štáb toto považoval za přinejmenším bolestnou ztrátu tak těžce vydobytých pozic a sveřepě odmítal opustit území obývacího pokoje. Naopak, zkušení kočičí taktici vymysleli hned dva scénáře znovuzískání kóty Křeslo.
Scénář první. Nepřítel byl slušný, prohodil: „To je ale krásná kočička,“ a přidal pohlazení. Dotyčný generálmajor čekal na tuto záminku, odpéroval se a přistál většinou zkoprnělému nepříteli na klíně. Návštěva si samozřejmě netroufla kočku z klína setřást a mužstvo se neodvažovalo generálmajora páčit dolů, protože takovéto pokusy zhusta končily zatnutím generálmajorových drápů do šatů, případně těl tu nepřítele, tu mužstva. Štáb se dokázal držet svých pozic zuby nehty, v tomto případě tedy zuby drápy. Pokud byl některý z nich (týkalo se většinou sboru vyšších důstojníků) méně ostražitý a nepříteli či členu mužstva se podařilo jej z klína shodit, bylo to na pár vteřin a sotva se dotkl země, provedl odpich, který by mu záviděl nejeden krasobruslař, a přistál opět zpátky na klíně návštěvy.
Scénář druhý. Nepřítel byl, dle hodnocení koček, naprosto tupý ignorant a nevšímal si šarží u svých nohou, či spíše u nohou kóty Křeslo. Sbory vyšších důstojníků a generálů proto vyhodnotily, že bude třeba upozornit na svou přítomnost. Pro případ, že je nepřítel stižen nějakou oční vadou, použily zbraně naježení, čímž zvýšily svou viditelnost. Pakliže pojaly podezření, že nepřítel trpí vadou sluchu, začaly mlátit ocasem do parket, až to dunělo. Jestliže nezabral ani tento postup, zavřeštěly tak, že to přehlušilo konverzaci mužstva s nepřítelem. V tomto okamžiku bez výjimky plynule navazoval scénář první.
Většina nepřátel kočičí armády, kteří k nám chodili častěji, byla s probíhající velkou kočičí válkou obeznámena a jen se mezi dveřmi zeptali, kam si mají sednout. Ti nejslušnější (a dle hodnocení štábu také nejzbabělejší) raději zůstávali v kuchyni a nerušili kočky v jejich siestě.
Když se den chýlil ke konci, vyšší důstojníci obvykle sami vyklidili své pozice s tím, že v bojových akcích budou pokračovat zítra, a odešli na ubikace do sklepa. S příslušníky sboru generálů to bývalo horší, protože ti pedantsky trvali na přesnosti – a vzhledem k tomu, že hodina konce bojů nebyla pevně stanovena (tu odcházelo mužstvo na lože dříve, tu později), hodlali držet dobytá území co možná nejdéle. Přecházeli tehdy v partyzánský způsob boje a schovávali se do úkrytů, aby nemohli být vyprovozeni proti vlastní vůli.
Jednou se jim povedlo schovat se velmi důmyslně. V mužstvu proběhlo vyšetřování, které zjistilo, že ač kočky nikdo nevypouštěl, tyto nejsou k nalezení. Mužstvo bezhlavě zhruba hodinu prohledávalo celý dům, až armádního generála (za toto byla posléze souzena vojenským tribunálem pro zradu) napadlo vylákat zbylé vyšší šarže tak, že vytáhla prkénko a začala paličkou na maso naklepávat utěrku. Sbor generálů byl v mžiku u ní, neb se domníval, že armádní generál naklepává řízky, což obvykle znamenalo, že vyšší šarže vyloudí nějaký ten odřezek. Brigádní generálové, generálmajorové i generálporučíci byli pochytáni a potupně odklizeni do sklepa.
Na tuto zradu však mužstvu už nikdy neskočili. Jejich cvičená vojenská kontrarozvědka totiž pravděpodobně odhalila jednu z těchto informací:
- Čas naklepávání řízků neodpovídá běžné hodině. Řízky se naklepávají dopoledne, nikoliv se západem slunce.
- Před naklepáváním řízků musí klapnout lednice – to dá kočičí rozum.
- Podle zvuku lze identifikovat, že to, co je naklepáváno, není maso.
- Nic nevoní. Ať si kdo chce co chce mlátí, maso to nebude.
Jistě, že mužstvo se nikdy nedozvědělo, co přesně tehdy kočky odhalily, neboť získané informace podléhaly nejvyššímu stupni utajení. Aby se tedy blamáž s klepáním utěrky neopakovala, museli vojíni a svobodníci stanovit přesnou hodinu, v níž s velkou parádou, fanfárami a slavobránami uctivě vyprovodili vyšší šarže na zasloužený noční odpočinek.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář