Křivý pluh, debutový román oceňovaného brazilského autora Itamara Vieiry Juniora (nar. 1979 v Salvadoru), zazářil jako literární perla, představující jedno z nejlepších děl současné brazilské tvorby. Bylo vydáno v milionu výtisků ve více jak třiceti zemích. Kromě mnoha ocenění bylo zapsáno do užšího seznamu na prestižní Mezinárodní Booker Prize.
Vieira Junior, spisovatel afrického a domorodého původu, situoval děj strhujícího románu do odlehlého místa v brazilském státě Bahia s největším podílem černochů v populaci Brazílie. Rodina léčitele jarê přezdívaného Zeka Širák a porodní báby Salustiany, potomků černých otroků, zavlečených sem z Afriky na těžkou práci, žila s dalšími pracovníky na statku v tajemné krajině Chapady Diamantiny. Zeka se narodil třicet let po zrušení otroctví, ale to přetrvávalo ještě mnoho let. Na farmě dennodenně dřeli na polích bez platu, pouze si mohli postavit dočasnou chatrč a kolem ní obdělávat malé políčko, které je živilo, pokud úrodu nezničily záplav, nebo sucho. Neměli vzdělání, nevlastnili půdu, znali jen dřinu, chudobu, násilí a ústrky, radostí bylo poskrovnu.
Ačkoliv se Zeka Širák narodil třicet let po zrušení otroctví v roce, které však přetrvávalo ještě mnoho let. Byl nejstarším z jedenácti dětí Donany, vážené pro dar léčit a komunikovat se svatými. Jeho nejstaršími dětmi byly prvorozená Belonísie a o rok mladší Bibiana. Jako malé je přepadla zvědavost a v nestřežené chvíli chtěly prozkoumat tajemný starý kufr babičky Donany, uložený pod postelí. Došlo přitom k osudné tragické nehodě, která ovlivnila jejich životní cesty.
Bibiana se později s manželem, odborovým předákem, odstěhuje do města za lepším živobytím. Belonísia ale nikdy své místo neopustí a prožívá s místními důsledky rasové nerovnosti, nespravedlnosti i beznaděj a bezmoc, jež často ústí v agresivitu. Po několika tragických událostech touží změnit svůj osud a vydobýt si svá práva. Doba se začíná pozvolna měnit. Některé tradice a obřady umírají spolu s těmi, které je vykonávali. Lidé již neberou jako danou nutnost přijímat život v područí a začínají se aktivně podílet na osvobozující budoucnosti.
Kniha je členěna do vyprávění Bibiany, její sestry Belonísie a ducha svaté Rity Rybářky, afrického božstva, povolaného otcem sester, aby usměrňovalo život v komunitě. Závěrem říká: „Jako vzduch se vznesu a jako déšť spadnu na tuhle zemi. Smyju krev, kterou zde tak nemilosrdně prolili. Krev minulosti teče jako řeka. Nejdřív plyne jako sen. Pak vyrazí a pádí tryskem jako kůň.“
Vieira Junior prožil patnáct let na cestách rozsáhlými státy Bahia a Maranhão, kde se stýkal s venkovskými lidmi a místními dělníky. Získal cenné poznatky v rámci etnického a afrického studia, z něhož získal doktorát. Později z nich čerpal ve svém slavném románu, nepostrádajícím magickou linku. Lidé i příroda jsou v něm aktivní a navzájem propojeni. Dramatický příběh i v tomto ohledu připomíná, že je-li někdo na světě vykořisťován, týká se to nás všech.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), paseka.cz, databazeknih.cz, kultura21.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář