Že se občas bojíte jít k doktorovi, s jakými zprávami o vašem zdravotním stavu se vytasí? A věřili byste tomu, že se může stát, že se lékař bude bát vás? Přesně tohle se totiž stalo mojí babičce. Ale pěkně od začátku.
Moje babička byla odmala na levou stranu hluchá. Jako dítěti se jí zanítilo střední ucho a její tatínek odmítl jít s – dle jeho názoru – „takovou banalitou“ k lékaři. Tvrdil, že každou nemoc spolehlivě vyléčí česnek. Proto nejprve svou dcerku donutil pár syrových stroužků požvýkat a následně jí jeden nacpal do ucha se slovy, že tahle meducína vytáhne všechny záněty. Podle mého názoru se česnek v uchu divil „aji ušima“ (jak se u nás říká), cože se to po něm chce, a rozhodně nemínil tahat nic a odnikud.
Další, kdo se divil „aji ušima“, byl o několik dní později ušní lékař (ke kterému přece jen nakonec dorazili) – to když tahal česnek z babiččina ouška. Mému pradědečkovi doporučil, aby propříště přenechal léčení odborníkům a česnek topinkám.
Mému pradědečkovi doporučil, aby propříště přenechal léčení odborníkům a česnek topinkám.
Foto: Pixabay
Vzhledem k tomu, že se celá příhoda odehrála ještě za císaře pána, babiččin sluch byl nenávratně poškozený a babi s tímto hendikepem musela žít. Ale ani tato vada jí nebránila hrát ochotnicky divadlo, recitovat, vystupovat na různých akcích, chodit na koncerty a podobně.
S postupujícím věkem se jí sluch pochopitelně dále zhoršoval. Nebudeme si ovšem nalhávat, že svého omezení někdy cíleně nevyužívala. Především, když něco nechtěla slyšet, rozvíjely se u ní náhlé vážné ataky selektivní hluchoty. A jindy naopak co neslyšela, to si vymyslela – přirozeně tak, aby se jí to co nejvíc hodilo do krámu.
Stávalo se ovšem, že jednou dvakrát do roka chytila rýmu – a v takových okamžicích byla hluchá naprosto dokonale. Obvodní lékař jí pak vždy doporučil návštěvu na ušním, kde jí, aby opět aspoň trochu slyšela, uši „profoukli“.
Obvodní lékař jí pak vždy doporučil návštěvu na ušním, kde jí, aby opět aspoň trochu slyšela, uši „profoukli“.
Foto: Pexels
Onoho památného dne (na který později babička vzpomínala s lišáckým úsměvem na rtu, zatímco lékaři se při vzpomínce na něj pokaždé dozajista zježily všechny chlupy) bylo opět zapotřebí výše zmíněného ošetření. Babička tehdy už skoro neslyšela, pravda, od posledního úkonu uběhl už přinejmenším rok. Do ordinace ji tehdy výjimečně doprovázela moje máma, která ovšem netušila, čeho se brzy stane svědkem…
Již sám začátek ošetření proběhl trochu netradičně, protože lékař, který ordinoval, byl nový, takže máma mu musela celou situaci vysvětlil a popsat mu, jak k takovému poškození sluchu u babičky došlo. Babička mezitím trpělivě seděla na stoličce, a když se na ni doktor obrátil, aby jí vysvětlil, že až on mávne rukou, ona má říct: „Káva,“ a polknout, jen přikyvovala, že všechno ví, všechno zná, všemu rozumí a že už tady byla nejmíň pětkrát. Skoro by se chtělo napsat, že to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, ale vzhledem k tomu, že měla uši ucpané, spíš to jen tak prošumělo kolem ní.
Události, které následovaly, moje máma do smrti nezapomene.
Lékař mává rukou.
Babička zničehonic velmi nahlas řve: „Huk!!!“
Máma leknutím vyskakuje ze stoličky, jež se poroučí k zemi.
Kolem dokola se snášejí chorobopisy, které rozhodila zdravotní sestra, jež mezitím bourá do zdi, v níž zanechává obrys své postavy, jak to známe z animovaných grotesek.
Doktor, byv vyděšen k smrti, následuje příkladu stoličky. Při pádu máchá rukama, což je babičkou mylně považováno za opakování signálu.
Do rytmu lékařova mávání se ordinací nese babiččin řev: „Huk! Huk!! HUK!!!“
Když řev utichnul a když sestra posbírala rozházené papíry a objednala zedníky k opravě stěny, a když se doktorovi ustálil krevní tlak a on se přesvědčil, že bezprostřední fyzické napadení od pacientky mu pravděpodobně nehrozí, konečně si mohli vše vyjasnit. Jak se brzy ukázalo, babička vskutku neplánovala všechny přítomné náležitě postrašit. Ve své podstatě si za celý problém lékař mohl sám: při nástupu do ordinace se totiž dostatečně neinformoval u svého předchůdce, který při profukování uší nepožadoval od svých pacientů slovo „káva“, ale právě citoslovce „huk“. Zároveň byla tomuto mladému lékaři celá příhoda náležitým poučením: v budoucnu svým hůře slyšícím pacientům pro jistotu instrukce psával alespoň heslovitě na papír.
A tak čeká-li vás nějaká další pochůzka k doktorovi, nebojte se jí. I z lékařské ordinace si můžete odnést příhodu, kterou budete později dávat k lepšímu – jako moje babička.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář