V měsíci listopadu, kdy melancholický podzim spěje k zimnímu období, je čas připomenout si dva posvátné stromy – mocný a silný dub i ohebnou lísku, jež obdarovává chutnými plody. Oba jsou symboly síly, vědění a plodnosti.
Dub
(Quercus)
Síla, pevnost, vytrvalost
Dub byl odedávna vnímán jako posvátný. Staří Řekové věřili, že právě on byl stvořen jako první strom, jehož mohutné kořeny prorůstaly až do podsvětí. Za nejstarší řecké orákulum byl považován uctívaný Diův dub rostoucí v Dodóně v hornatém kraji Epiru, z jehož šumotu větví se věštila budoucnost. Podobně jako v dalších evropských zemích byl i zde považován dub za strom boha blesku a hromu. Keltští kněží druidové si nejvíce cenili na dubu rostoucího jmelí, které nosili pro ochranu stále při sobě. Den jarní rovnodennosti byl jimi také přisouzen dubu. Germáni zasvětili dub bohu síly a moci Donarovi, vládci hromu, jenž právě duby s oblibou obdarovával svými blesky. Je známo, že do nich sjíždějí častěji než do jiných dřevin, neboť pevné dlouhé kořeny bývají mnohdy spojeny s podzemní vodou. Dodnes je v Německu dub považován za národní strom. Rovněž staří Slované měli duby, zasvěcené bohu Perunovi, v úctě a v posvátných hájích prováděli obětní rituály, spojené často s úrodou a ročním cyklem.
Duby, stromy mužů, symbolizují sílu, pevnost a vytrvalost a dožívají se často vysokého věku. Nejstarším dubem u nás je Oldřichův dub v Peruci, vysoký 31 metrů a v obvodu široký 760 cm, jeho stáří se odhaduje na tisíc let. Podobně věkovitý je i tzv. Svatováclavský dub ve městě Stochov poblíž Kladna. Pamětihodným je i majestátní solitérní dub letní Karel, jehož údajně vysadil sám Karel IV. a oblíbil si ho i Tomáš Garrigue Masaryk. Obdivovat ho lze v zámeckém parku v pražských Kolodějích.
Energie proudící dubem může být prospěšná těm, jimž se jí z různých příčin nedostává. Stačí se nějakou dobu zdržovat pod stromem nebo ho obejmout a vnímat jeho sílu. Pro vlastní ochranu lze u sebe nosit kousek dubového dřeva, pro sílu včetně sexuální jeho žaludy. Ty také pomáhají tišit bolesti všeho druhu a zajišťují úspěch v plánech i myšlenkách.
Věnec z dubového listí představoval triumfální potvrzení vítězství úspěšného vojevůdce. Zlatá dubová ratolest znamenala svrchovanost a bývala součástí znaků králů. V době renesance se ve střední a jižní Itálii začal na dubech objevovat obraz Panny s Ježíškem. Také u nás, například v zámeckém parku Krásného Dvora, nalezneme na jednom ze starých dubů obrázek Panny Marie s malým Ježíšem a prosbou „oroduj za nás“. Budete-li mít možnost zajet do Příbrami ke Svaté Hoře, zastavte se u chráněného památného Svatováclavského dubu, na němž je cedulka: „25 m vysoko čním k nebi modrému, 516 cm silný jsem ve svém objemu, od dob Karla, Otce vlasti, nesu české země radosti i strasti.“
Dřevo dubu je ceněno pro svoji trvanlivost a odolnost proti škůdcům, z jeho plodů se odedávna mlela mouka používaná k pečení výživného chleba. Třísloviny, jež dub ve všech svých částech obsahuje, se užívají jako antibakteriální prostředek proti průjmu. Vnitřně lze užít dubového odvaru z kůry k léčení zažívacího traktu, zevně v podobě obkladů hojí poraněná, bolavá místa pokožky. Pomáhá při léčbě hemeroidů, křečových žil, ekzémů a podobně. Tinktura z dubových pupenů podporuje funkci horních cest dýchacích i gastrointestinálního traktu a střev.
V květomluvě dub ujišťuje: Láska má je stálá.
Líska obecná
(Corylus avellana)
Moudrost, vědění
Oblíbená a nenáročná dřevina, vyskytující se v několika druzích v mírném severním pásmu, vítá již v lednu až dubnu jaro samčími květy – jehnědami, které se objevují ještě před vyrašením listů. U nás roste již několik tisíciletí a svými chutnými oříšky (bohatými na bílkoviny, olej, draslík, měď, hořčík a fosfor, ale také na vitaminy B, A, C a E) působí podpůrně na naše zdraví.
Rozštěpené lískové větve užívali již Etruskové jako virgule, reagující na spodní vody a geopatogenní zóny. Keltové považovali lískové oříšky za symbol znovuzrození a zdroj vševědoucí moudrosti. Líska bývala uctívána jako strom moudrosti, vědění a poezie. Podle legendy pod ní odpočívala Panna Maria, proto prý do keře nikdy neuhodí blesk. Jiná pověst vypráví, jak se Panna Maria vydala svému synkovi pro jahody a přitom vyrušila zmiji, před níž prchla a schovala se za lískový keř. Věří se proto, že lískové větve odpuzují hady a štíry. Snad i z toho důvodu je používali pastýři jako ochranu před hady. Ve starověku se s oblibou dávali větvičky s oříšky novomanželům, aby zajistily plodnost, kterou symbolizují, stejně jako regenerační sílu. Říká se, že „urodí-li se hodně lískových oříšků, přijde na svět příští rok hodně dětí“.
Z těchto plodů můžeme získat lahodnou medicínu proti kašli, smícháme-li je rozemleté s medem v hustou kaši a několikrát denně po lžičkách užíváme. Svatá Hildegarda je doporučovala jako pomoc při impotenci. Mattioli byl zase přesvědčen, že promíchané s medvědím sádlem podporují bujný růst vlasů. Lískový olej se osvědčil jako výborný masážní prostředek, zvlhčující a vyživující pokožku, což ocení zvláště ženy v těhotenství. Látky obsažené v listech ulevují od křečí svalstva trávicího traktu a také při nadýmání nebo průjmech. Esence podávaná vnitřně účinkuje jako diuretikum a spasmolytikum.
Ořechům je připisována rovněž síla probouzející věštecké schopnosti. Spánek pod keřem údajně přináší prorocké sny. V květomluvě znamená oříšek: Prosím ještě o jedno políbení. Květ vyjadřuje: Náklonnost k tobě je upřímná.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), archiv autorky
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář