Lise Bourbeau (nar. 1941), světově uznávaná kanadská terapeutka, učitelka a zakladatelka Centra zdraví a osobního rozvoje v Québecu, proslula svými knihami inspirujícími k sebepřijetí, poznání smyslu života a jeho uskutečňování.
Lise Bourbeau je výjimečná v pojetí lidské existence i umění předávat srozumitelně přínosné zkušenosti, vědomosti a podněty, jež pomáhají člověku přijímat se pravdivým způsobem a nacházet svoji podstatu – vnitřní světlo. Odhaluje příčiny našich nesnází, zklamání, smutků a zároveň motivuje ke změně jejich vnímání. Prospěšné poznatky rozvádí ve třech oddílech: Co máme, Co děláme a Co jsme. Rozebírá je v konkrétních kapitolách se závěrečným shrnutím, konkrétním doporučením a náměty k zamyšlení.
Zastává názor, že i když žijeme v dostatku a těšíme se z věcí, které máme rádi, je dobré na nich nelpět. Pokud nás ale dlouhodobě sužují finanční potíže nebo ochromují obavy o peníze či z nedostatku, mohou se důsledky takového strachu projevit formou nemoci zejména v podobě bolestí nohou, chodidel, bederní páteře, břicha či sedacího nervu, anebo problémy s trávením (neklid) a střevy (strach ze ztráty).
V tématu o dětech a výchově autorka potvrzuje: „Díky dítěti se rodiče mohou více naučit sami o sobě, jelikož děti až do svých sedmi let napodobují rodiče ve všem, co dělají.“ Připomíná, že potomci současné nové generace ze všeho nejvíce potřebují úctu, následuje náklonnost a pocit bezpečí, na rozdíl od dosud tradičního názoru s převráceným pořadím hodnot.
Autorka rovněž zmiňuje nebezpečí neustálé kritiky a posuzování druhých. Doporučuje položit si otázku „Je možné, že bych se někdy také takto choval?“ Časté podléhání emocím nás oslabuje v mentální i fyzické rovině. „Člověk prožívá emoce nebo je nešťastný ve chvíli, kdy se odřízne od své duchovní úrovně, vnitřního Boha a nechá se zcela ovládat okolním hmotným světem.“ V problematice lásky jde k jádru věci, když upozorňuje, že většina lidí zaměňuje pojmy milovat a být milován. Líbí se jim, když jsou milováni, ale sami často neumějí opravdu a nesobecky milovat.
Mnozí v sobě cítí dlouhodobou bolest, zklamání či vztek po ublížení, odmítání či ponížení. Neumí odpustit druhým ani sobě. Ve své klinické praxi Lise Bourbeau zjistila, že „Základní metafyzickou příčinou rakoviny je bez sebemenších pochybností nedostatek sebeodpuštění. Řada pacientů s rakovinou, s nimiž pracuji, se od mládí hněvala na některého z rodičů.“ Důvodem mohlo být, že jako děti od nich nedostávaly dostatečné projevy lásky a náklonnosti, ačkoliv o ně usilovali. „Člověka, jenž přizná, že otce nebo matku z nějakého důvodu nesnášel, rakovina nepostihne.“
V kapitole Loučíme se zdůrazňuje, jak je pro blízké důležité pomáhat umírajícímu, aby se smířil s odchodem. Člověk, jehož od smrti dělí jen několik hodin, vnímá naši úzkost, pláč a nářky. Může se pak stát, že sebere všechny síly, aby se jeho duše vrátila zpět do těla a mohl své blízké utěšit. „Tento čin povede k tomu, že jejich soužení potrvá ještě déle a že mu oni sami způsobí utrpení, které nepotřebuje. Poté pro něho bude těžší opustit tělo s klidem a radostí, protože jeho okolí se ho příliš snaží zadržet.“ Radí doprovázet člověka, jehož máme rádi, v klidném prostředí a povzbuzovat ho, byť jen myšlenkami, aby pokračoval v odchodu a prožil přechod bez výčitek a bolesti.“
Užitečná a úlevná je rada, jak být pánem svého života a přijmout za to i plnou odpovědnost. „Od chvíle, kdy nějaké osobě připisuješ zodpovědnost za cokoliv ve tvém životě, na ni přenášíš svou moc, neboť takto přijímáš myšlenku, že dotyčná osoba má nad tebou moc, a tudíž může kontrolovat tvůj život.“
Závěrem autorka láskyplně motivuje: „Jestliže chceš dospět k tomu, abys byl svým vlastním pánem a přestal chtít sebe nebo ostatní kontrolovat, doporučuji, abys chválil sebe i druhé. Takto nakonec dojdeš k závěru, že se každý pořád snaží dělat to nejlepší.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, eugenika.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář