Lucius Annaeus Seneca: Dopisy psané stoikem (Epistulae morales ad Lucilium)

Obdivuhodný odkaz díla Lucia Annaeuse Senecy zůstává i po téměř dvou tisíci letech svěžím, stále platným stvrzením mravního poučení ke šťastnému životu. Je obsaženo v jeho nejhodnotnější práci – sto dvaceti čtyřech dopisech, odeslaných v posledních třech letech života mladšímu příteli Luciliovi Iuniorovi, správci Sicílie, stoickému filosofu a básníkovi. Českému čtenáři se dostávají v úplné podobě poprvé.

Listy jsou psány v duchu praxe stoické filozofie, směřující ke svobodě ducha. Svobodu Seneca spatřuje zejména v tom „neotročit ničemu, žádné nutnosti, žádným náhodám, jednat s osudem jako rovný s rovným“. Vyžaduje to osvobodit se od vášní, zvládat emoce, nepodléhat strachu, posilovat milosrdenství i velkorysost a řídit se rozumem, jímž člověk „vyniká nad zvířata a druží se k bohům“. Lucilia proto nabádá: „Miluj rozum! Láska k němu tě vyzbrojí proti nejtvrdším útokům.“ Seneca je rovněž přesvědčen, že božstvo je v nitru každého člověka, a vybízí, aby jeden prospíval druhému, neboť tak prospívá i sobě. Varuje před vším, co je zhoubné a nikdy nezná míru: „Co je zlé, škodí; co škodí, činí horším.“

„Nestarej se o mínění lidí, je vždy pochybné a obojetné,“ píše ve svém 26. listě a v následujícím pokračuje: „Ohlédni se raději po nějakém trvalém dobru. Takové ovšem není žádné jiné kromě toho, které si duše najde v sobě. Jen ctnost poskytuje radost stálou a spolehlivou; i když se vyskytne nějaká překážka, objeví se jako oblaka, která plují nízko a nikdy nepřemohou denní světlo.“ K tomu je však třeba „znalost věcí a umění, s jehož pomocí se poznávají věci lidské a božské.“

Doporučuje nebát se námahy, neboť ta „živí ušlechtilé duše“. Zdůrazňuje nutnost dobra, jemuž sluší otevřenost a prostota. Na otázku, zda je možný blažený život, odpovídá ano, „Blažený život spočívá ve správném jednání.“ S klidnou myslí je třeba snášet vše, co nás potká, jak se rozepisuje v 107. dopise, a doplňuje „Dvě věci dávají duchu nejvíc síly, víra v pravdu a sebedůvěra.“

Jako úspěšný rétor neopomíjí ani správnou mluvu a řečnictví: „Věty jsou vadné, nejen když jsou mělké a dětské, nebo zas lascívní a dovolují si tolik, že to uráží stud, ale také tehdy, když jsou květnaté a příliš sladké, když vycházejí do prázdna a nemají žádný jiný účinek, než že zní.“ Všímá si způsobu, jakým se kdo vyjadřuje a píše svému příteli: „Proto kdekoli uvidíš, že se líbí pokažená řeč, tam si můžeš být jistý, že se pokazily mravy… Zvůle v řeči, jestliže je rozšířená, svědčí o úpadku ducha, z něhož slova vycházejí.“

V listě nazvaném Čeho se varovat odhaluje: „Jednou z příčin našeho zla je, že žijeme podle vzorů, nedovolujeme nechávat se vést vlastním rozumem a dáváme se strhovat zvyklostí. Kdyby něco dělala jen hrstka lidí, nezatoužili bychom je napodobovat; kdykoli však s něčím začnou přemnozí, ochotně jdeme za nimi, jako by větší počet byl zárukou větší čestnosti. Místo správnosti začne u nás rozhodovat omyl, jakmile se stane obecným.“

Z některých dopisů se mimoděk dozvídáme i o běžném životě, zvycích týkajících se hygieny, pití a stravování, rozmařilosti bohatých či jejich vztahu k mladým otrokům.

Senecovo dílo je hodnoceno s nejvyšším uznáním a jeho hluboké poznání se dotýká i nás.

Překladatelé Václav Bahník a Bohumil Ryba se pečlivě zhostili náročné práce, již uzavírá tematický příspěvek doc. Petra Dvořáka, PhD., vycházející z jeho článku z roku 2012 na https://www.phil.muni.cz/linguistica/art/dvorak/dvo-001.pdf

Velice přínosná, precizně zpracovaná kniha s poznámkami a výkladem psaní vlastních jmen je vydána v praktickém a příjemném formátu s ohledem na větší rozsah stran. Jen užitečná maličkost v podobě stužkové záložky by čtenářům usnadnila její užívání.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, rybkapub.cz