Megan Devine: Je v pořádku, že nejsi v pořádku

Megan Devine začala kariéru psychoterapeutky v roce 2001. Pomáhala především lidem trpících traumaty ze zneužívání, drogové závislosti, násilí a bezdomovectví. V létě 2009 po náhlé smrti milovaného partnera ale zjistila, že profesní zkušenosti jí z psychických následků této ztráty nepomáhají. Poznala, jak nesnadné je najít skutečnou pomoc. Blízcí i známí se o ni snaží, ale ne vždy se jim to daří, neboť se do trpícího nemohou dostatečně vcítit a poznat, co skutečně potřebuje. Přistupují k „léčbě zármutku“ utěšováním a radami, ačkoli pozůstalý se chce hlavně podělit o smutek, být vyslechnut bez poznámek a mít jistotu podpory i uznání své bolesti.

Naše kultura často nedokáže se smutkem zacházet a uznat ho jako součást života. Pociťuje jej spíš jako neduh, s nímž si neví rady, anebo se od něj raději odvrací. Zármutek ale není nemoc, ze které se musíme co nejdřív vyléčit, vysvětluje autorka ve svém pozoruhodném díle, v němž neúprosně boří konvenční názory o zažitém přístupu ke smutku. S upřímností odhaluje, co trpící prožívá, a radí, jak zármutek přijmout a žít s ním. Téma podrobně rozvádí ve čtyřech hlavních kapitolách. V první se zabývá skutečností ztráty a tím, jak se blízcí snaží v dobré víře, ale někdy v emoční negramotnosti netaktně povzbuzovat, aniž by si uvědomili, že používaná klišé rozčilují a uvádějí do ještě větší deprese. Ve druhé doporučuje, jak pracovat se zármutkem, se změnou osobnosti, co dělat při vyčerpání, nespavosti a jak o sebe v těžkém období pečovat. Dělí se o zkušenost úlevného útočiště v podobě tvůrčí činnosti – psaní, malování, koláží a umělecké tvorby – zvláště se skupinou lidí ve stejné situaci. Další část inspiruje rodinu a přátele, jak pomáhat. Člověku v zármutku je třeba nabídnout nevtíravou podporu, bude-li o ni stát, nikoliv ho zahlcovat láskou a neustálou pozorností.

V posledním oddílu se Megan Devine zaměřuje na spřízněnost kmene pozůstalých, díky jejichž vzájemné opoře se smutek léčí nejlépe. Závěrem uvádí, co konkrétně dělat a čemu se naopak vyhnout, aby naše pomoc byla účinná. Pozůstalé povzbuzuje, jak si o ni říci a dát najevo, co potřebují. Každou kapitolu doplňuje krátké motivační a podpůrné cvičení. Velmi cenné jsou niterné osobní výpovědi klientů kurzu „Jak se vypsat ze zármutku“ i citace odborníků.

Největším přínosem knihy je, že říká „pravdu o tom, jaké pocity mají truchlící, když jejich zármutek druzí odmítají, a jak moc se vzájemně zklamáváme“. Autorce se podařilo pravdivě a otevřeně objasnit, co prožívá člověk trpící hlubokou ztrátou a proč naráží na nepochopení. Provádí nelehkou životní oblastí, v níž mnohdy tápeme. Ohleduplně a zasvěceně nabízí způsoby přijetí smutku do života a přitom také motivuje návody, jak požádat o pomoc nebo poskytnout útěchu.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, Grada.cz