Populární britský biolog Merlin Sheldrake (nar. 1987) získal titul Ph.D. za práci o podzemních sítích hub zkoumaných v tropických pralesích Panamy. V rámci doktorandské stáže zde s nadšením zkoumal fascinující život hub. Ve své úspěšné knize, za niž obdržel Wainwrigthovu cenu, píše o nových objevech natolik strhujícím způsobem, že uchvátí i čtenáře, které dosud houby nezajímaly.
Merlin Sheldrake svoji odborně-populární publikaci napsal především proto, aby široká veřejnost získala hlubší povědomost o houbách, které „ztělesňují základní princip ekologie, spojení mezi organismy“. Svět, jak ho známe, by bez hub neexistoval, neboť všechny rostliny jsou na nich závislé. Jak udávají nejvěrohodnější odhady, je na světě mezi 2,2 až 3,8 milionu druhů hub, tedy šestkrát až desetkrát více, než je odhadovaný počet druhů rostlin. Ačkoliv se houby většinou stále přiřazují k rostlinám, ve skutečnosti mají blíže k živočichům.
Bádání o „chování“ podhoubí znesnadňuje jeho poloha pod zemí. O houbách víme jen málo. Nedovedeme ani vysvětlit, jak dokážou bez mozku koordinovat své sítě, které neustále mění tvar. Zatím je zdokumentováno pouhých deset procent druhů hub. Jsou všude, i v nás, „vyživují nás i všechno to, díky čemu jsme naživu“. Metabolismus hub vykazuje značnou přizpůsobivost a životaschopnost. Za pomoci směsi enzymů a kyselin dokážou rozložit i odolné materiály, od dřeva po surovou ropu, polyuretan či dokonce výbušninu TNT.
Houby, jak je známe, jsou vlastně plodnice vyrůstající nad zem ze složitých struktur, rozrůstajících se pod jejím povrchem. Jsou zásobárnami výtrusů neboli spor, sloužících k důmyslnému rozmnožování. Některé druhy uvolňují výtrusy v desettisíckrát větším zrychlení než raketoplán po startu a „létají rychlostí až sto kilometrů za hodinu – což řadíme k nejrychlejším pohybům živého organismu v přírodě.“ Překvapivým faktem je i zaznamenání největšího živého organismu na naší planetě. Je jím také u nás hojně se vyskytující podzimní houba václavka smrková, jejíž podhoubí se rozrůstá v Národním lese Malheur v Oregonu na ploše 2 384 akrů. Stáří tohoto jedince rekordmana se odhaduje na dva až osm tisíc let a je možné, že se jedná i o nejstaršího zástupce hub. Obdivuhodná je síla hnojníku obecného, díky níž dokáže prorůst asfaltový povrch nebo nadzvednout těžké dlažební kostky, aby se jeho jinak docela křehká plodnice prodrala na povrch.
Autor připomíná přínos některých hub s léčivými účinky. Zároveň ale upozorňuje na nevhodné postupy zemědělského hospodaření, narušující schopnost rostlin udržovat prospěšné vztahy s houbami, na nichž jsou závislé. Neúměrné používání plošných fungicidních postřiků vede k „nárůstu nových houbových bakterií odolných proti antibiotikům, které ohrožují nejen zdraví rostlin, ale i lidí. Ti choroboplodné houby roznášejí a poskytují jim tak nevídanou příležitost k rozvoji. Za posledních padesát let se nejsmrtelnější známá choroba způsobovaná houbou napadající obojživelníky rozšířila po světě kvůli lidskému obchodování. Devadesát druhů obojživelníků už zcela vyhubila a hrozí, že kvůli ní vymře na sto dalších.“ Podobné je to i v případě odrůdy banánu Cavendish, jíž se celosvětově dováží devadesát devět procent a čelí náporu epidemie houbové nákazy, které může nenávratně podlehnout.
Sheldrake osvětluje reprodukční způsob hub, z nichž některé disponují tisíci pohlavními typy, ve srovnání s našimi dvěma. Vyvrací mylné vnímání hub, jejichž interakce bývají považovány za pouhé automatické následky biochemických příčin. Houby, ač bez mozku, který považujeme za vrchol inteligence, však umí interpretovat chemické signály ostatních organismů a jsou schopny „vyjednávat se stromy složité obchody, těžit živiny ze zásob v půdě, rozmnožovat se, lovit a odrážet útočníky.“ Žijí v nepřetržitém proudu smyslových informací a jsou citlivé na různé podněty. Existuje vědecká hypotéza, podle níž je elektrická signalizace možný způsob, jak mezi sebou jednotlivé části rozličných druhů hub komunikují a předávají si zprávy o „zdrojích potravy, zraněních, lokálních stavech v podhoubí nebo přítomnosti cizích organismů v okolí.“
Sheldrake popisuje i experimenty využité při řešení dopravní situace, nejlepších spojů či ideálního propojení ulic, při nichž překvapivě ideální cestu vybíraly myceliální houby, které samy v bludištích žijí a velice dobře se v nich orientují.
Jak se houby živí? „Rozdíl mezi živočichy a houbami je prostý: Živočichové si potravu vkládají do těla, houby těla vkládají do potravy.“ Aby pronikly do zdroje potravy, používají k tomu tlak. Při obzvlášť tuhých překážkách dokážou houby vyvinout tlak padesát až osmdesát atmosfér a vyvinout sílu, že projdou i tvrdými plasty.
Autor přiznává, že mu houby změnily život. „Houby jsou tak zvláštní a matoucí a pletou tolik našich konceptů. Studium nám může pomoci dostat se z negativních vzorců myšlení a chápání do nových způsobů myšlení. Tyto organismy zpochybňují naše pečlivě oddělené kategorie, a když o nich člověk přemýšlí, najednou svět vypadá jinak. Právě nápad, že houby něco takového dokážou, byl jedním z důvodů napsat tuto knihu.“
Mimořádná publikace vychází ve skvělém překladu Vojtěcha Ettlera.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, knihykazda.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář