Co nás tradiční kultury učí o výchově šťastných dětí
Rozhlasová reportérka Michaeleen Doucleffová napsala motivující knihu o zkušenostech, jež nabyla mezi původními obyvateli jižní Ameriky, Afriky a arktických území, kteří uplatňují přirozenou výchovu dětí, s níž stojí za to se seznámit.
V rámci svého zaměstnání Michaeleen Doucleffová navštěvuje různé kouty světa. Na některé cesty brala i malou dceru Rosy. Seznámily se s rodinami Mayů, Inuitů a kmene Hadzabe na severu africké Tanzánie. V těchto místech rodiče vychovávali děti přirozeně a nenásilnou formou. Michaeleen se díky tomu podařilo krotit dceřiny záchvaty vzteku i její nátlaky, které na ni v té době často vyvíjela.
V tradičních kulturách poznala principy výchovy, jež se podstatně liší od našeho „západního“ pojetí. Například v mayských rodinách se naučila, jak přirozeně motivovat děti ke každodenní pomoci v rodině a posilovat přitom jejich soběstačnost i sebedůvěru.
Inuitský postup ukazuje, jak zvládat hněv u sebe i u dětí, a to bez zbytečného rozčilování. Děti nenutí, ale naopak vhodně podporuje a povzbuzuje. Ve zdravém společenství kmene Hadzabe se autorka inspirovala, s jakým úspěchem vychovávali děti naši předkové. Zmiňuje, proč jsou některé děti nejsebevědomější. Přínosný je i prastarý lék na úzkost, stres a depresi, který v knize popisuje.
Závěrem uvádí nové paradigma výchovy pro západní rodiče. Je nutné, aby rodiče, ale i ostatní vychovatelé nezahrnovali děti neustále pokyny, zákazy, varováním či příkazy, ani se nesnažili neustále stimulovat jejich pozornost cílenými aktivitami, hrami či jinými vzdělávacími aktivitami. „Být jen tak spolu je snadné. Je to uvolňující. Když se všichni přestaneme snažit mít pod kontrolou to, co dělají druzí, když se navzájem necháme být, začnou věci mezi námi přirozeně plynout a zažijeme pocit sounáležitosti.“ Učit děti pomáhat je jako učit je číst nebo počítat. Nestačí jen vyvěsit seznam, co má kdo udělat, ale je třeba postupovat krok za krokem a pomáhání trpělivě trénovat. Důležité je, podobně jako to dělají mayští rodiče, začleňovat děti do světa dospělých. Děti pozorují, jak rodiče pracují, a přidávají se k nim. Zapojením do světa dospělých se jim usnadňuje učení všeho, co je v domácnosti potřeba. Není třeba platit drahé kroužky a donekonečna vytvářet tzv. dětský program. „Zamyslete se nad svou úlohou rodiče a nad úlohou svého dítěte v rodině. Je vaší rolí dítě bavit a všelijak zaměstnávat? Nebo spíš ukazovat mu dovednosti důležité pro život a to, jak spolupracovat s ostatními?“
Děti se učí vlastním tempem, jsou-li dospělým nablízku a mohou je sledovat, aniž by se na ně tlačilo s osvojením dovedností dřív, než jsou toho schopny. Aby to fungovalo, musí se děti cítit jako plnohodnotní členové rodiny, kteří do domácnosti svým dílem přispívají. Mít pocit, že to, co dělají, má význam a záleží na tom. Jako v případě, když se starší sourozenec stará o mladšího a nese za to skutečnou zodpovědnost.
Zásadní úskalí má častá, přehnaná či neupřímná chvála. Mezi sourozenci může posilovat řevnivost a soupeřivost o uznání a pozornost rodičů. V mayských rodinách, kde se s chválou šetří či se vyjadřuje třeba jen pohledem, úsměvem, pokývnutím apod., se podporuje spolupráce všech sourozenců.
Je třeba všímat si chování dítěte, zda je při určité činnosti klidnější a spolupracuje lépe, anebo vzdoruje a je neklidné, a zvážit, zda ji raději vynechat. Michaeleen Doucleffová na mnoha příkladech podněcuje k zamyšlení a změně dosavadního, ne vždy funkčního způsobu výchovy. Vyzkoušet ozdravnou a prospěšnou změnu se určitě vyplatí, neboť pomůže s výchovou šťastných dětí.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, rybkapub.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář