Michail Bulgakov: Pohár života

Michail Bulgakov, jenž patří mezi největší autory dvacátého století, poznal v pohnuté době svého života mnoho zvratů i nebezpečenství. Stalin si oblíbil jeho drama Dny Turbinových, proto byl režim po omezený čas shovívavý k jeho tvorbě, ale záhy byla jeho díla cenzurována nebo zakázána. Většina z nich mohla být vydána teprve dlouho po jeho smrti.

Mladý Bulgakov, studující na Lékařské fakultě Kyjevské univerzity, se v roce 1915 přihlásil jako doktor na frontu. V následujícím roce byl odvelen do Moskvy a odtud poslán do obce Nikolskoje ve Smolenské gubernii. V zapadlé vsi, kde se svítilo petrolejkami a obyvatelé věřili pověrám, si získal brzy důvěru. V autobiograficky laděné novele Zápisky mladého lékaře líčí nejen osudy lidí či případy, jež musel řešit, ale také všudypřítomné hrůzy války. Soubor vzpomínek uzavírá povídka Morfium, v níž líčí vlastní zkušenost, když ho po onemocnění v Nikolském začal sám užívat. V Krvavé koruně popisuje šílenství pacienta v psychiatrické klinice, jemuž se zjevuje bratr zabitý ve válce, tentýž motiv se prolíná i Diaboliádou.

Poté, co byl Bulgakov po krátkém pobytu v rodném Kyjevě opět mobilizován, dostal se jako lékař s Děnikinovou armádou na Kavkaz. Prožitky se objevují v Podivuhodných dobrodružstvích jednoho doktora, kde popisuje také boj s Čečenci. V roce 1921 odjíždí do Moskvy, kde žije pak až do své smrti. Městu věnuje mnohé fejetony, z nichž některé jsou v knize rovněž uvedeny – Moskva rudokamenná, Moskva v zápisníku, Stovky moskevských kostelů, stejně jako trefné výpisky z Deníku geniálního občana Polosuchina v povídce Pojízdný byt či „veselém moskevském příběhu se smutným koncem nazvaném Pohár života.