Oceňovaná japonská spisovatelka Mieko Kawakami (nar. 1976 v Ósace) upoutala již svým uznávaným dílem Prsa a vajíčka. Román Nebe s neméně syrovým námětem získal Cenu Murasaki Šikibu a dostal se do nejužšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2022.
Brilantním stylem, neústupným gradováním děje a naléhavou výpovědí pohltí román čtenáře od první stránky. Mieko Kawakami píše o čtrnáctiletých spolužácích – Kodžimové, která chodí neupravená a špinavá, a jejího tichého, plachého kamaráda, jemuž ve třídě přezdívají Šilhavec pro oční vadu, kvůli níž nosí brýle. Oba se dobře učí, ale ve škole jsou ostrakizováni a šikanováni pro svoji odlišnost.
Dívka chlapci vkládá do lavice psaníčka, v nichž mu píše, že jsou na tom stejně, a to je spojuje. Když se poprvé setkají, naváží kamarádský vztah, který je jim útočištěm. Jednou ho dívka pozve na návštěvu do Muzea umění, aby mu ukázala překvapení, jež nazvala Heaven. Jde o obraz s dvěma milenci, kteří dokážou natahovat krky, kam chtějí, a tak ať jsou kdekoli, vždy se mohou obejmout. Zvládli těžká období a nyní žijí šťastně. Podobně Kodžimová vnímá to, co spolu prožívají: „Přijde čas a bude po všem a pak pochopíme smysl veškerý bolesti a všeho, čím jsme prošli a co jsme překonali.“ Nezáleží jí na tom, kdy se to stane, důležité je, aby měl takový druh utrpení a smutku nějaký smysl.
Říká kamarádovi, jak to má těžké, protože šilhá, je z něj člověk, jakým je, což vadí ostatním, stejně jako její závislost na symbolech, kterými si připomíná svého chudého, matkou odvrženého otce, jenž přes veškerou snahu nedokázal rodinu zabezpečit. Proto chodí neupravená, špinavá, i když díky novému sňatku matky s bohatým mužem žije v dostatku. „Procházíme těžkým obdobím, ale my to zvládneme. Já mám svoje symboly kvůli tomu, z jaký pocházím rodiny, a ty jsi tím, kým jsi, protože máš takovýhle oko. Proto jsme se mohli setkat a být spolu.“ Věří, že tak jako ona je obětí těch, kteří jí ubližují, tak i oni mohou být obětí něčeho ještě mnohem většího, co nás přesahuje.
V jejich zranitelnosti a přijímání šikany vidí jistý význam, neboť si slabost uvědomují a vědí, co je špatné, na rozdíl od jiných ve třídě, kteří předstírají, že nevidí, co se jim děje, aby nedopadli stejně, a staví se tím na roveň trýznitelů. Kodžimová přijímá svoji šikanu jako připomínku všech, kteří jsou utlačovaní.
Když chlapce surovým způsobem zmučí třídní gang, musí do nemocnice. Jakmile se trochu zotaví, náhodně se s jedním z nich setká. Vyzve jej, aby si promluvili, a žádá, aby toho už nechali, neboť jim neudělal nic, co by je opravňovalo k násilí. On mu s klidem „vysvětlí“, že nezáleží na tom, koho šikanují, může to být kdokoli jiný, jen byl náhodou po ruce a oni měli náhodou určitou náladu, a tak se věci seběhly. Vše na světě je dílem náhody. „Ty chceš, aby tě lidi nechali na pokoji, v tom máš svobodu, ale taky lidi maj svobodu v tom, jak na tvoje chtění zareagujou. Nemůžeš si stěžovat na svět, že se k tobě nechová tak, jak by sis přál, že ne?“
Chlapce jeho reakce překvapí, stojí ale dál za svým názorem, že není v pořádku nechat lidi, aby se k ostatním chovali tak surově. Spolužák mu odvětí, že neexistuje pohodlný svět, kde všichni myslí stejně a dokonale si rozumějí. Každý žije ve svém, odlišném světě. Od začátku do konce. A pak už jsou to jen kombinace.
Dosud znepokojivé události vrcholí bolestnou konfrontací mezi šikanovanou dvojicí a jejich trýzniteli. Kodžimová však ví, že stejně jako slabost má smysl i síla, kterou projeví po svém. To je naposledy, co se s ní hoch vidí. Nedlouho poté se na radu lékaře rozhoduje pro operaci strabismu. Jeho nemoc totiž není jeho volbou, na rozdíl od symbolů a mučednictví kamarádky. Vystupuje z pasivity, aby vědomě rozhodoval o svém budoucím životě.
Strhující kniha se silným námětem podstaty lidství a jeho (ne)vnímání vychází ve zdařilém překladu Kláry Macúchové.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář