Spisovatel Martin Vopěnka (nar. 1963), zakladatel nakladatelství Práh, cestovatel a dobrodruh, napsal řadu knih – románů, vzpomínek, básní i několik titulů pro děti a mládež. Jeho dílo Moje cesta do ztracena vychází po prvním již rozebraném vydání z roku 2005 nyní podruhé. Ztracenou cestu k sobě samému nalézá ovdovělý otec překonáváním vlastních hranic na prázdninovém putování s malým synem.
Úspěšný podnikatel David zůstává po tragické smrti manželky sám s osmiletým synem Benjaminem. Dosud přenechával starost o něj zcela na své ženě, a není si jistý, zda svou péči dobře zvládne. Jako únik a zároveň východisko, které má rozptýlit smutek, zvolí společný výlet, aniž by konkrétně plánoval místa, kam se podívají. Vyrazí jen tak nazdařbůh, kam je to povede. Nikomu z rodiny ani v zaměstnání se o tom nesvěří, nechce být na cestě rušen. Ben s ním ve všem souhlasí, nechává se vést, důvěřuje mu. Až o mnoho let později si uvědomí, jaký byl otec manipulátor, jenž ho ovládal, a on se mu neodvážil vzdorovat, přestože nezapomenutelné společné cesty nelitoval.
O prázdninách se otec se synem se vydali na cestu, která je měla sblížit a umožnit vzájemné porozumění. Zamířili přes Šumavu do rakouských Alp, pokračovali do Dolomit, pak k Jadranu, odkud se vydali trajektem na řecký ostrov Korfu a na další místa v Evropě. Šplhali na horské svahy, koupali se v moři, poznávali cizí kraje a užívali si volnost letních dnů. Byli si blízcí a stali se nerozlučnými.
David prožívá kýženou svobodu a nový příval energie. Obdivuje přírodu a její klid, který by rád nalezl rovněž v sobě. Poutí do ztracena se prolíná jeho dosavadní pouť životem s několika pohledy do minulosti a intenzivním prožíváním současnosti. Uvědomuje si, co je pro něj skutečně důležité, a co může nechat být. Ale ne vždy zažívají idylu, hádají se a Ben chce domů. „Do Prahy jsem se ještě vrátit nemohl – to bych pak těžko hledal odpověď na otázku, proč to všechno, – ale zároveň jsem nedokázal s Benem opravdu odejít.“ Na cestě jsou už čtyři měsíce „pořád spolu, odevzdaní jeden druhému, pořád sami.“ Před nimi je putování rumunskými horami, kde dojde k osudovému dramatu. Navzdory všemu je třeba nalézat naději i tam, kde zdánlivě žádná není. „Co jiného mi zbývalo uprostřed beznaděje než se obrátit k Bohu? K tomu Bohu, kterého jsem vždy připouštěl, o kterém jsem však velmi pochyboval. Teď nezbývalo, než aby byl,“ vzpomíná David.
Pro autora hrají rumunské hory důležitou roli. Věnoval jim svou první knihu Kameny z hor o své cestě, díky níž se odstřihl z vlivu svého otce. Sem se vrací i v dalším díle Balada o sestupu, kde uvažuje o zásadních životních principech – lásce, pravdě, životě a smrti. Svým způsobem na ni navazuje i Moje cesta do ztracena, kde k přelomové situaci dojde právě tady.
Martin Vopěnka po prvním vydání své knihy vysvětlil v rozhovoru z 29. 6. 2005, poskytnutém MF DNES, jak pojem „ztraceno“ osobně vnímá: „Předobrazem mi byl Komenského Labyrint světa a ráj srdce, věčné hledání smyslu. Ztraceno není nutně místo, kde je člověk ztracen v tom smyslu, že zabloudil v lese. Mínil jsem spíše ztraceno vnitřní, ve vlastní duši.“
Kniha se velmi dobře čte a vede různorodou krajinou přírodou i myslí. Vzpíná se k nádherným scenériím, ale i k božskému, duchovním hodnotám a k citovému sepětí s malým synem. Zároveň se její hlavní hrdina netrpělivě vydává za uspokojením sexuální potřeby a častěji, než by bylo v takto pojatém příběhu nutné, líčí, jak se jí oddává. Poněkud rušivě tím mění atmosféru děje, jako by do něj pronikl střih ze zcela jiného žánru.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz, knizniklub.cz, luxor.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář