Od malička mě voda fascinuje. Vlastně pravdu, že bez ní nemůžeme žít, jenom potvrzuji. Navíc mě provází od narození. Vedle potoka jsem vyrůstala. V okolí našeho městečka bylo několik průzračných lomů, do nichž jsme se chodili v létě koupat. Pár metrů od našeho domu zase bylo koupaliště napájené potůčkem, který pramenil nedaleko a celou dobu protékal lesy. Jeho voda se neměla vůbec možnost ohřát ani v době nejparnějšího léta a já jsem už tehdy nevědomky absolvovala kurzy otužování.
Na tomto koupališti jsem se také naučila plavat. Moji bráškové měli plno kamarádů a jednou se takhle, v hojném počtu, sešli právě v prostorách tohoto areálu. Bazén se tou dobou právě napouštěl. Byla jsem, jak jinak, s nimi. A zatímco oni si užívali povídání se svými kamarády a kamarádkami, já jsem si hrála se žabkami – botami, které mi zapůjčila jedna z dívek. Byly krásné, uprostřed měly kopretinu.
V jednu nestřeženou chvíli jsem odběhla tuto obuv „vykoupat“ k bazénu. Žabka mi trochu odplavala, a jak jsem se po ní natáhla, sjela jsem rovnou do vody. Bylo to v místech, kde už by ani dospělý nedosáhl na dno. Jako každé malé dítě jsem šla přímo ke dnu. Náhodou jsem byla nadechnutá, takže v okamžiku, kdy jsem doputovala dolů, jsem se duchapřítomně odrazila a vyplavala zase zpátky nahoru. Tam jsem se zachytla okraje bazénu a zavřískala na bratry, ať si mě jdou vytáhnout.
„Já jsem měl dojem, že je nás tady najednou míň!“ konstatoval jeden ze skupiny.
Mí bratři mi nařídili, že tohle se naši nikdy nesmí dovědět. Hlavně máma, která je plavec typu „plavu tam, kde se můžu postavit, jinak se topím“, by se zbláznila. Ale od této příhody, kdy mi byly necelé tři roky, plavat umím.
Jako každé malé dítě jsem šla přímo ke dnu.
Foto: Freepik.
Když jsem nastoupila ke studiu na vysoké škole, museli jsme si tam zvolit typ tělesné výchovy. V té době to byl předmět povinný. Já jsem měla tehdy problémy s páteří, takže mi bylo, k mé plné spokojenosti, nařízeno právě plavání. Zajímavé bylo, že ti studenti, kteří plavat neuměli, byli do kurzu plavání zařazeni také. Tak jsme se s mojí spolubydlící z kolejí ocitly v tomto typu výuky obě. Ale zatímco já jsem chodila na velký plavecký bazén, ona svoje hodiny výuky trávila v dětském bazénu, kde je asistent učili plavat.
„Ale v tom dětském ‚čabráku‘ se plavat moc nenaučíš,“ pravila jsem jednou své kamarádce a zpochybňovala tak trochu metody výuky, „spíš si tam tak odřete kolena.“
„Hele, nech toho,“ odbyla mě, „já mám z vody takovou hrůzu, že jsem schopná utopit se i tam!“
Jednoho odpoledne přišla ze své hodiny plavání a byla zelená jako stěna.
„Proboha, co se ti stalo?“ vyhrkla jsem ve strachu, že utrpěla nějaký šok.
„Příští týden jdeme na velký bazén,“ vydechla a klesla na svoji postel.
„Přece vás snad něco za těch pár měsíců už naučili,“ snažila jsem se ji povzbudit.
„Jdu ke dnu!“ vykřikla a rozbrečela se. „Dá se v tom velkém bazénu v některých místech postavit?“ upínala se ke mně co k poslední naději.
Nothing Found
„Ráda bych ti poskytla lepší zprávy, ale nejmenší hloubka je 180 centimetrů na straně jedné, na druhé má ten bazén hloubku, pokud vím, přes dva metry…,“ sdělila jsem jí popravdě. A vtom mi bleskla hlavou, pro ni spásná, myšlenka: „Poslouchej, vás asi nikdo nebude nutit, abyste do té vody skákali ze startovacích bloků. Vlezeš po schůdcích do bazénu a hned vedle schůdků je po celém obvodu výstupek, na který si můžeš stoupnout, a kovové madlo, toho se chytíš. Když použiješ nejbližší schůdky u rohu bazénu, ty dvě tempa z rohu do rohu uděláš a zase se postavíš.“
Děkovala mi, jako bych jí prozradila tajemství věčného života.
O týden později v den D – tedy v den nahnání neplavců do pořádné vody – se se mnou loučila a předávala mi instrukce, kam mám podat zprávu, pokud se už nevrátí.
„Neboj,“ uklidňovala jsem ji a pro jistotu zopakovala své rady.
Jen málokdy se vám naskytne obrázek tak rozesmátého člověka, který mi byl dopřán po jejím návratu z plavání.
Z mojí kamarádky vylezlo, že moje rady předala svým ostatním spolužákům neplavcům, a tak ve čtyřech skupinkách obsadili rohy bazénu.
„To jsi měla vidět! Dnes si tělocviku užil nejvíc náš asistent. Zatímco my jsme se drželi madel jako klíšťata a v podstatě ručkovali kolem bazénu, on celý bazén obíhal se smetákem ve snaze odšťouchnout nás od břehu. Ke konci hodiny byl už tak vyčerpaný, že se z posledních sil vydrápal na skokanskou věž a odtamtud na nás pokřikoval, že nás vidí, že neploveme. A na příští hodinu si prý přinese prak a bude nás z věže ostřelovat…“ a tentokrát padla na postel v záchvatu smíchu.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář