Ahoj. Co teď děláš? To je nejčastější začátek rozhovoru s kýmkoliv za poslední tři roky. Kromě rodiny a blízkých přátel, samozřejmě. Ti dobře vědí, že nedělám nic a jsem s tím v pohodě. Když to řeknu cizím lidem, zírají na mě jako na blázna.
Je to nadsázka, samozřejmě. Normálně pracuju, jako většina lidí, jen nemám potřebu každému na potkání vysvětlovat, jak přesně můj způsob obživy probíhá. Vypadá to, že nikoho nezajímá, jak se mám, ale mají velkou touhu zjistit, co přesně dělám. Chtějí slyšet nějakou pracovní pozici, jméno zaměstnavatele, něco, co si mohou zařadit do škatulky a vyhodnotit jako špatné – dobré – wow. Tak to nemohu sloužit. Společensky zajímavé pozice už jsem si za těch 35 let užila dosyta a nechybí mi. Byla jsem pár měsíců přes covid na pracáku, a ani to mi nechybí.
Vším, čím jsem byla, byla jsem ráda. Ale nebyla jsem to já.
Přikládáme pracovním pozicím velký význam. Jako by nás měly definovat. Ukazovat naše schopnosti, vypovídat světu, jací machři jsme a kam až jsme to dotáhli. Určitou část života jsem tomu podléhala a také jsem se snažila něčeho dosáhnout. Byly to krásné roky, naplněné zážitky, událostmi, partou skvělých lidí i cestováním na náklady zaměstnavatele. Vážím si toho a ráda na to období vzpomínám. Měla jsem postavení, peníze a časovou chudobu. Vlastně netuším, jak jsem to všechno stíhala i s péčí o rodinu a studiem.
Před nějakým časem jsem začala pracovat na volné noze. Většina kolegyň a kolegů se snaží své podnikání rozjet, zatímco já jsem najela na retardér. Možná proto působím retardovaně a dělám věci, které lidem moc nevoní. Hlavně si organizuju svůj čas podle svých potřeb. Protože můj časoprostor je jinak zakřivený, nejde všechno lineárně v časové ose, ale věci se dějí tak nějak ve vlnách nebo naráz. Můj čas je pružná veličina a občas pádí a občas se vleče.
Když vezmu každou neděli do ruky diář, jako první si zapíšu schůzky, zážitky a cesty, které chci já. Do zbytku vkládám pracovní věci.
Vypadá to možná sobecky, rozmazleně, nelogicky, ale funguje to. Protože dělám věci v pravý čas.
Například když je venku opravdu krásně a svítí slunce, které miluju, snažím se nepracovat. Nabíjím se na terase, v přírodě, čerpám energii. Pak mi vůbec nevadí pracovat potmě nebo brzo ráno, když venku řvou ptáci (nebo aktuálně sbíječky drtí beton pod našimi okny a celý dům zažívá nekonečné zemětřesení). Děsí mě slova jako osobní produktivita, time management, to-do-listy a nekonečné seznamy úkolů a cílů. Já mám jen dva hlavní cíle, které mi ukazují směr.
Žij tak, aby ti to dávalo smysl.
Buď každý den lepší verzí sebe sama.
Do těch dvou přikázání se vejde všechno ostatní. Proto si píšu už jen seznamy toho, co mám nakoupit. Protože když na malém městě vyjdu z domu, okamžitě někoho potkám. Ten člověk se mě zeptá, co dělám, a já v rozčilení zapomenu, kam jsem šla a proč. A pak mě osloví další. A další. Takže se raději vrátím domů. Má to výhodu, že ušetřím. Většina věcí se stejně ukáže jako zbytná a v mrazáku vždycky najdu něco, co jde uvařit.
Nemám zaměstnance. Nemám zaměstnavatele. Nemám už dítě školou povinné. Jak vždycky říkám, já mám splněno.
Žiju skromně, pokud jde o hmotu, a žiju velkoryse, pokud jde o zážitky.
Určitě bych snesla vyšší příjmy, výhru ve sportce a poradila bych si i s větším dědictvím, ale UŽ nežiju s tím věčným přáním AŽ. Podnikání je pro mě cesta, jak si povídat se zajímavými lidmi, a dostat za to zaplaceno. Jasně, že se musím občas pěkně ohánět, pořád se učit něco nového, hledat zajímavé příležitosti, ale já jsem ten, kdo ve finále řekne ano nebo ne (a nese následky). Tohle jsem já. Snažím se být laskavější, vstřícnější a chápavější, ale jestli se mě zeptáte, co dělám, tak vám lakonicky odpovím, že nic a jsem s tím v pohodě.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář