Navštívíte-li univerzitní botanickou zahradu v historickém centru italské Padovy, snadno se přenesete o několik staletí zpět. Její původní podoba se totiž od roku 1545, kdy byla založena, téměř nezměnila, a je tak nejstarší dochovanou univerzitní botanickou zahradou na světě. V roce 1997 byla zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Starověká Padova, jedno z nejstarších měst severní Itálie, vzdálené 30 km od Benátek, je po staletí cílem poutníků mířících ke hrobu svatého Antonína, nacházejícímu se ve velkolepé bazilice s jejíž stavbou se začalo sedm let po světcově smrti, v roce 1238. Návštěvníky z celého světa sem láká také vrcholné dílo malíře Giotta di Bondoneho v rodinné kapli rodu Scrovegni, stejně jako další pamětihodnosti, jež podmanivé univerzitní město nabízí spolu s kulturními i duchovními zážitky.
Zdejší univerzita, založená roku 1222 (druhá nejstarší v Itálii a devátá na světě), proslula kromě slavných učenců, kteří na ní působili (například Galileo Galilei), rovněž svojí jedinečnou, stále funkční univerzitní zahradou, jež se jako nejstarší na světě dochovala v původní podobě. Založena byla v roce 1545 se záměrem pěstování léčivých rostlin pro účely lékařské a farmakologické vědy, zda jsou používané rostliny k léčbě skutečně vhodné.
O vznik „léčivé zahrady“ se zasloužil zdejší profesor medicíny a botanik Francesco Bonafede (1473-1558), jenž jako první vyučoval farmakognozii, přírodní vědu, zabývající se popisem léčiv přírodního původu. Autor projektu znám není, ale je prokázáno, že se na něm podílel významný bergamský architekt Andrea Moroni. Využil dostupný pozemek, který dříve patřil sousedícímu benediktinskému klášteru Santa Giustina, kde se s největší pravděpodobností pěstovaly léčivé byliny či okrasné květiny pro výzdobu oltáře.
Na plánu z roku 1591 je patrné renesanční pojetí inspirované koncepcí rajské zahrady v kruhovém půdorysu, v němž proporční harmonie jednotlivých částí představuje soulad mikrokosmu s makrokosmem. Geometrické uspořádání čtyř čtverců v kruhu rozdělují cesty ve tvaru kříže. Každý ze čtverců je členěn do ornamentálně řešených záhonů, dost možná i ve významu astrologickém či ezoterickém. V praktickém ohledu se plně uplatnil požadavek pro přehledné studium pečlivě katalogizovaných rostlin k vědeckým, lékařským a farmakologickým účelům, které mělo na padovské univerzitě velké renomé.
V roce 1546 byl do Padovy povolán jako první správce zahrady významný učenec a uznávaný botanik Luigi Squalermo, přezdívaný Anguillara. Díky němu se zde brzy pěstovalo kolem 1800 druhů systematicky uspořádaných a mnohdy velice vzácných rostlin, určených k účelovému studiu. Tím zahrada získala značný věhlas, bohužel také mezi zloději, kteří ji bezostyšně vykrádali i přes hrozící tresty pokut, vězení či vyhnanství. Proto byla roku 1552 vystavena kruhová ohradní zeď, chránící vzácné exotické exempláře z celého světa, obzvlášť ze zemí, s nimiž měla Benátská republika obchodní styky. V 18. století zeď zkrášlila zdobná balustráda s kamennými sloupy s vázami a bustami významných osob. Přibyly čtyři brány, na vrcholcích zdobené kamennými vázami s rostlinami z tepaného železa. Prostor osvěžily fontány, změnil se rovněž vzhled květinových záhonů. Devatenácté století znamenalo další stavební rozmach v zahradě, obohacený o skleníky a novou učebnu, stále sloužící k výuce.
Novodobou chloubou zahrady o rozloze 22 tisíc m2 jsou moderní skleníky. V rámci projektu zahrady biologické rozmanitosti „Giardino della biodiversità“ se řadí k nejmodernějším na světě a poskytují místo 1300 druhům rostlin všech kontinentů a ekosystémů, a to ve stejných klimatických podmínkách jako v jejich domovině. Kromě vědeckých pracovníků a vysokoškolských studentů je studují i běžní návštěvníci.
Padovská botanická zahrada uchovává na zhruba šest tisíc exemplářů s třemi a půl tisíci botanických druhů, mezi nimiž jsou zastoupeny vedle běžně pěstovaných léčivých i druhy hmyzožravé, vodní, jedovaté, vzácné a ohrožené. Mají za cíl reprezentovat významnou část rostlinné říše. V koncepci zahrady je patrná idea vztahu mezi rostlinami a životním prostředím s ohledem na případné odlišnosti v jejich využívání. Je pamatováno i na nevidomé návštěvníky, pro něž speciálně jsou vybírány například rostliny aromatické nebo s výraznými listy, doplněné o popisky ve slepeckém písmu.
Nejstarším stromem zahrady je populární žumara nízká (Chamaerops humilis), vysazená v roce 1585. Poté, co ji obdivoval a následně popsal ve své klíčové eseji o proměně rostlin Johann Wolfgang Goethe, se jí přezdívá „Goethova palma“. Roste u severní brány poblíž léčivých rostlin, chráněna v osmibokém skleníku, kde dosahuje výšky přes deset metrů.
Mezi historické stromy patří také jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), jehož ročník „narození“ je 1750, magnólie (Magnolia grandiflora) z roku 1786 nebo cedr himálajský, vysazený v roce 1828. Mohutnému, do výše se vypínajícímu platanu východnímu (Platanus orientalis) poblíž vstupní brány je 335 let a určitě ho nikdo nepřehlédne. Má dutý kmen, nejspíš následkem zásahu blesku, navzdory tomu však stále pokračuje v růstu coby nejstarší v Evropě zdokumentovaný solitér.
Orto botanico di Padova se zaslouženě dostala v roce 1997 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO s odůvodněním: „Botanická zahrada v Padově je u zrodu všech botanických zahrad na světě a představuje kolébku vědy, vědeckých výměn a porozumění vztahům mezi přírodou a kulturou. Velkou měrou přispěl k rozvoji řady moderních vědních oborů, zejména botaniky, lékařství, chemie, ekologie a farmacie.“
Na své si zde přijde každý – studenti, vědečtí pracovníci i návštěvníci zajímající se o historii zahrady a její vzácné exempláře či návštěvník, který si jen tak vychutnává její půvab ve stínu rozložitých stromů, v tichých zákoutích s kašnami, na jejichž hladině se odráží modravé nebe, anebo na lavičce u jezírka, obklopen mramorovými bustami, tiše shlížejícími do zahrady plné pokoje, vůní a historie…
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), ortobotanicopd.it
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář