Každý z nás, kdo měl či má psa, by mohl sepsat bohatou publikaci o radostech či strastech s němou tváří, domácím mazlíčkem či nejlepším přítelem člověka. V mém případě se představuje německý ovčák Rocky, oficiálně Norwey Fabare, údajně výstavní jedinec. Tak ho alespoň při jedné procházce po Pařížské ulici ohodnotil kávu popíjející Jiří Bartoška. Rocky na tuto chválu zareagoval skromně a elegantně a o kousek dál udělal u stromečku výstavní hromádku.
Nejdříve o těch bláznech
Ona příhoda, o niž se chci s vámi podělit, začala jednoho horkého dne na pražské Letné. Rocky se hezky proháněl, pokoušel se neúspěšně odcizit několika lidem létající talíře (samozřejmě ty plastové, skutečně neobtěžoval žádné mimozemšťany), když tu jeho pohyby začaly být trhavé, dokonce něco vyzvrátil a nakonec zkolaboval. Po jisté chvíli se opět dal dohromady, ale zděšení nezahnal. Pochopitelně jedna z prvních cest směřovala na veterinu, kde si pes téměř identický s legendárním komisařem Rexem ihned vydobyl renomé. Zatímco ostatní zvířata, najmě psi, bojovala se svými páníčky a odmítala se jen přiblížit ke dveřím, Rocky se do ordinace doslova vrhl – samozřejmě mimo pořadí – a navíc se vysloveně sápal na stůl, kde měl být prohlédnut. Užaslý doktor na něj civěl a pak prohlásil: „Jsem tu už šestnáct let, ale tohle jsem ještě nezažil.“ Po prohlídce bylo konstatováno, že je zapotřebí důkladnější prověrka včetně natočení EKG. Zavolal jsem na příslušné místo a dozvěděl se, že je nutné donést i vzorek moči.
Netuším, jakou mají ostatní pejskaři s podobnou záležitostí zkušenost. Bylo mi ale jasné, že požadovaný vzorek budu získávat velmi obtížně. První potíž nastala s výběrem vhodné odběrné nádoby. Použít lékovku byl nesmysl, nějakou misku z kuchyně se mi zase jevilo „unappetitlich“, jak říkává herec Miroslav Donutil. Protože se termín blížil, zvolil jsem variantu nejsnáze dostupnou, díky níž jsem byl v okolí a možná i po celém světě pasován do role blahoslaveného chudého duchem. Představte si statného německého ovčáka, jak si kluše ulicí v centru Prahy a za ním cválá jedinec se čtyřicetilitrovým oranžovým plastovým kýblem (opravdu jsem na nic lepšího nepřišel). Když se Rocky zastavil a zvedl nohu, vsunul jsem pod něj kbelík, načež se pes ohlédl s výrazem „co to má znamenat, jsi normální?“ a nohu zase spustil. Okolí hotelu Intercontinental a synagog samozřejmě produkovalo množství turistů a zejména japonští fotografovali jako o život. Byl to skutečně boj kdo s koho a nakonec to vzdal pes – milostivě svolil k odběru moči a mohli jsme se vrátit domů. Vyčerpán jsem postavil kbelík hned za dveřmi na zem, Rocky mávl ocasem… a mohli jsme jít znovu.
Kam to vlastně jedeme?
S trpce nabytými zkušenostmi už další pokus dopadl podstatně lépe a nestál tolik času. Přišel den D, naložili jsme Rockyho do auta, vzali těžce získaný vzorek a vyrazili. Určitě znáte ten stav, kdy jste si něčím naprosto jisti a neprovedete ponižující kontrolu – vyrazili jsme směr Smíchov a v příslušnou chvíli jsem se zeptal přítelkyně, kam to vlastně jedeme. Ulice Pivovarská. Jenže když jsme dorazili a projeli ji tam i zpátky a ještě znovu tam, žádné veterinární zařízení nikde nebylo. Paní Jarmila zaváhala a prohlásila, jestli to nebyla Pivovarnická. Takže jsme nabrali směr Vysočany, ovšem se stejným výsledkem. Pravda, nedaleko sice byla veterinární klinika, ovšem nikoli v ulici Pivovarnická, a navíc jsme měli danou rezervaci. Ještě dvakrát jsme absolvovali trasu Pivovarnická – Pivovarská a zpět, abychom přiznali porážku.
Na tomto příkladě se ukazuje, jak je člověk hrdý a odmítá absolvovat ponižující úkon. Naše bydliště totiž bylo zhruba v půli cesty, ale raději jsme jezdili sem a tam – což se líbilo především Rockymu, neboť v autě se vozil velmi rád – a nenapadlo nás zastavit, vyběhnout pět pater a ověřit si sídlo ordinace. Takže když už proběhla zavírací hodina, pokorně jsme se vrátili do výchozího bodu a konečně se tedy podívali, kdeže to měl Rocky absolvovat EKG. Samozřejmě to byla ulice – Staropramenná…
Na závěr chci pouze dodat, že vyšetření objevilo u našeho „psího plašana“ pouze lehkou srdeční arytmii. Jak nám bylo vysvětleno, v horkých či dusných dnech a na delší procházky je třeba mít po ruce dostatek vody, jinak žádné omezení z tohoto výsledku pro Rockyno neplynulo, což nám dalších šest let bohatě dokazoval. Pokud byste chtěli vědět o jeho dalších eskapádách, určitě se o ně s vámi rád podělím.
Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář