Rok poté co jsme absolvovali neslavnou dovolenou v Dudincích, jsem zase, podporována svým mužem, na internetu hledala, kam bychom jeli tentokrát. Pravda, trochu jsem „zaspala datum“, a tak penziony v místě, kam jsme plánovali jet, byly v termínu naší dovolené již obsazené.
Ale nakonec jsme, po lopotné práci s internetem – píšu o době, kdy jste si při čekání na „naběhnutí“ nové stránky zvládli uvařit kávu – objevili vilu pro pár rodin, s rozsáhlou zahradou, to celé asi 4 kilometry od termálního koupaliště.
„Čtyři kilometry dojdeme i pěšky,“ holedbal se můj manžel. (Poznámka: Pokud se někde píše důležitý údaj vzdálenosti, je potřeba si tento vynásobit dvěma a dostanete se k pravdivému údaji.) „Ale hlavně,“ starala se má drahá polovička, „aby to nebylo zase u hlavního tahu!“
„Objednáno! Zaplaceno! A můžeme v klidu jet!“ oznamovala jsem vítězně.
Nothing Found
První pochvalu jsem od manžela dostala hned po příjezdu. Moc pěkná vilka byla opravdu mimo silniční komunikaci, zajíždělo se k ní doslova spletitě. Celý objekt byl obehnán vysokou zdí, takže na veliké zahradě, na níž bylo umístěno několik posezení, bylo skutečně soukromí.
Po příjezdu nás přivítala správcová a oznámila nám, že jsme první, kdo jsme v tomto termínu dorazili, všechno nám ukázala a pravila, že do penzionu dochází každý den odpoledne, pokud bychom něco potřebovali. Tím jsme se, jak jsme později zjistili, pasovali do úlohy jejího zástupce, neboť všichni ostatní se na nás obraceli – a my měli tím pádem výsadní postavení, kterého jsme využívali.
Za výběr penzionu jsem užuž hodlala po manželovi požadovat velké díky, ovšem…
Ale nakonec jsme, po lopotné práci s internetem – píšu o době, kdy jste si při čekání na „naběhnutí“ nové stránky zvládli uvařit kávu – objevili vilu pro pár rodin.
Foto: Stocksnap.
První noc jsme se dost vyděsili, když se v jednu chvíli začal penzion otřásat v základech. „Co to zase sakra je!“ vystartoval můj manžel na terasu a zjistil, že kolem zahrady si to právě profičel vlak. Na naši námitku směrem ke správcové nám tato paní s úsměvem odpověděla: „A u vás nejezdí vlaky?“ „Ale samozřejmě, že v našem městě vlaky jezdí,“ odpověděli jsme, „jenže my je neslyšíme…“ Do konce pobytu jsme už měli přehled, kdy který vlak jede. A můj muž mi kladl na srdce, že při příští objednávce je nutno podívat se do map, a následně vybrat penzion či hotel, který nebude kromě hlavních tahů silnic ani v těsné blízkosti dráhy.
Také vzdálenost na termální koupaliště se ukázala být větší, ale to jsme vyřešili dojížděním v autě. Ono by se skutečně dalo dojít pěšky, ale po celodenním koupání a pobytu na slunci ještě šlapat tuto vzdálenost po silnici, kterou lemují pouze pole, takže stínu nevidět – to jsme odmítali.
„Co to zase sakra je!“ vystartoval můj manžel na terasu a zjistil, že kolem zahrady si to právě profičel vlak.
Foto: Freepik.
Co však všechny tyto strasti naprosto vynahradilo, byl Rex.
Ještě ten první den, hned po našem příchodu paní správcová zavolala na psa, který byl na zahradě a jehož zavírala do jeho kotce, který byl umístěn v okrajové části zahrady. My jsme jí ale okamžitě sdělili, že kvůli nám psa zavírat nemusí. Byl to krásný německý ovčák a jmenoval se Rex – tehdy právě šel v televizi Komisař Rex, tak možná podle něj. Paní nám řekla, že pokud nám to nevadí, můžeme si jej klidně vždycky z kotce pustit. Bylo nám vysvětleno, že pes poslouchá na slovo, což jsem si okamžitě vyzkoušela a ihned jsem se s ním skamarádila. Trochu fascinovaně jsem vždycky hleděla na to, že pes dokáže poslechnout skutečně na slovo (jaký to rozdíl oproti posledním dvěma psům, které jsme měli doma a kteří si vždycky dělali, co chtěli). My oba s manželem jsme jej, kdykoliv jsme byli na zahradě, pouštěli ven z kotce. A tak jsme jako bonus k tomuto pobytu měli i zvíře.
Vzhledem k našemu výsostnému postavení se nikdo neodvážil vznést námitku proti Rexovi na zahradě. A my jsme měli radost, že nemusí být zavřený. Pes si hned zapamatoval naše návyky. Ráno, sotva jsem po páté hodině dorazila na terasu s kávou v ruce, šla jsem jej „osvobodit“. Okamžitě oběhl celou zahradu, asi kvůli kontrole, a pak se spokojeně uložil u mých nohou. Taky požadoval, abych si s ním hrála, nosil mi klacík k házení. Koupila jsem mu proto na koupališti malý míček a těšila jsem se, jak si budeme hrát. Ovšem když jsem míč hodila a zavolala na psa: „Přines míček! Kde máš míček?“, Rex na mě koukal a nic. Pak moje počínání uviděla správcová a upozornila mě, že pes mi nerozumí. Zavolala: „Rex, kde je lopta?“ a pes fičel pro míček. „No jasně!“ plácla jsem se do čela.
Ovšem když jsem míč hodila a zavolala na psa: „Přines míček! Kde máš míček?“, Rex na mě koukal a nic.
Foto: Freepik.
Ostatní návštěvníci našeho penzionu měli ze psa respekt. Jedněmi z našich spolubydlících byli čerství novomanželé, a zatímco já na dovolené zásadně nevařím, ale využíváme toho, že si můžeme dát krajové speciality, mladá paní se každé odpoledne postavila do kuchyně a jala se svému choti vyvařovat. Podle toho, že měla všechny recepty napsané, jsem usoudila, že se tomuto umění věnuje krátce. Také jí byla poměrně cizí představa o tom, kolik jídla uvaří. Většinou jim hodně zbývalo. Jednou, to jsem se právě seděla na opačném konci zahrady, na mě můj muž volal, abych šla do kuchyně, že „mladí“ by rádi poslali Rexovi kupu rizota, co už nesnědí – že jsou domluvení s paní správcovou, ale že se psa bojí. Vzala jsem talíř, zavolala jsem Rexe, ukázala jsem mu, že mu nesu baštu, a přesypala jsem obsah do jeho misky.
Další den, když jsme zase už odpočívali na zahradě, jak jinak než se psem u nás, si manžel zašel do kuchyně pro pivo, a když se vrátil, šeptem mu oznamoval: „Rexi, to si dneska pošmákneš! Za chvíli budeš mít řízečky, právě se to smaží.“
A zatímco míček-loptu jsem mu musela překládat, v tomto případě se Rex překladu do rodného jazyka nedožadoval. Naopak, pochopil okamžitě, vstal a zmizel v domovních dveřích.
A zatímco míček-loptu jsem mu musela překládat, v tomto případě se Rex překladu do rodného jazyka nedožadoval.
Foto: Freepik.
„No, tak to jsem zvědavá, jak budeš ty mladé křísit ze šoku, že se pes vypravil až za nimi,“ pronesla jsem směrem k manželovi. Můj muž se ihned vymrštil z lehátka a spěchal za psem –v té chvíli se však ve dveřích objevila (sice lehce vyděšená, ale zdaleka ne otřesená) novomanželka s velkým řízkem na talíři a zamířila k Rexově misce, kam ji milý pes žduchanci čumákem provázel – vypadalo to skoro, že ji vzal jako rukojmí. Tam mu řízek vyklopila a vyčerpaně dosedla na volné lehátko vedle nás: „Teda… když jsme se s manželem poznali, jeli jsme na ferraty do Rakouska. Loni, když mě požádal o ruku, vzal mě na rafty do Bosny a Hercegoviny. Letos jsem chtěla něco klidnějšího – vážně jsem nečekala, že v kuchyni klidného slovenského penzionu zažiju zatím největší adrenalin za všechny naše dovolené!“
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář