Když si babička usmyslela, že máma mít řidičák bude, nepomohlo by ani, kdyby se máma na hlavu stavěla. Bavíme se zase o šedesátých letech, kdy ženy za volantem už sice nebyly výjimkou, ale nebylo jich ještě tolik. Táta v zásadě nebyl proti a babi poukazovala na obrovskou výhodu, že si budou moct samy dvě občas vyjet na nákupy, k holičce a podobně.
Rovněž Milu toto rozhodnutí schvaloval: Ha! řekl si náš samozvaný první pilot. Konečně se bude jezdit alespoň dvakrát denně a já si to teda parádně užiju! Těšte se, silniční hlídky, když se zapomene zavřít okno, bude i RAF! – Hurá!
A tak byla máma přihlášena do autoškoly, která se vyučovala ve městě patnáct kilometrů vzdáleném od místa našeho bydliště.
Teoretickou část výuky zvládla máma lehce, jak učivem, tak časovým rozvrhem. Problémy nastaly u jízd: musela sladit jejich termíny s tím, jak se dopraví na místo a jak se odtamtud opět dostane domů. Ovšem když na ni hned po první jízdě čekal táta, aby ji odvezl, instruktoři se s ním kamarádsky pozdravili a hned: „To je vaše manželka?“ No a pak už bylo jednoduché zařídit si, aby mámina lekce byla vždycky poslední, a tím pádem se v jejím rámci jelo nakonec směrem domů.
Jednou máma s instruktorem přijížděla právě v okamžiku, kdy babička odpočívala usazená na lavičce před domem, z jedné strany na klíně Milunu, z druhé strany se jí o nohy opírala jedna z koček. Všichni svorně očekávali mámin příjezd. Vtom si sousedovic kočka dovolila vyskočit na náš plot. Jen pánbů ví, co ji k tomu vedlo, možná zamýšlela přátelskou návštěvu.
Naše kočka prskla a naježila se, Miluna se odrazil, přemetem přelétl přes stolek, na kterém měla babi kávu, a nezvaná kočičí návštěva nestačila zdrhat. Milu ještě blafnul, aby bylo jasno, čí je tohle teritorium, pak předvedl několik svých oblíbených kousků včetně zapózování na dýni, kterou měla babi před domem a již mínila zpracovat na vynikající kompot. Následně se šel přivítat s návštěvou, kterou vzorně pozdravil podáním pac, a poté zase odfičel ke klínu své velitelky. Na místě si s naší kočkou málem podal pracku, aby si vzájemně pogratulovali k úspěšnému zvládnutí akce zneškodnění narušitele.
Instruktor, který celé Milunovo vystoupení překvapeně sledoval, se nechal slyšet, že tohle ještě neviděl: „Jak je možné, že s jednou kočkou se kamarádí, ale po druhé vyjel, sotva vyskočila na plot?“
„To je jednoduché,“ začala mu okamžitě vysvětlovat babi, která v něm poznala obdivovatele jejího inteligentního Milunky, „tohle,“ pokývla ke kočce u svých nohou, „je NAŠE Micinka, kdežto tamta byl cizí vetřelec, který neměl na našem pozemku co dělat. A jak ti šlo ježdění?“ otázala se víc instruktora než mámy, které byla otázka určena.
„Což o to, ježdění vaší dceři jde,“ začal instruktor, „ale bojkotuje technické minimum. Dnes se měli žáci učit výměnu kola – a ona prohlásila, že to v bílé halence a kalhotovém kostýmu dělat nebude.“
„Dobře jsi jim to řekla,“ pochválila mámu babička. „Pravá dáma se nikdy neplazí kolem nepojízdného auta. Řídit vozidlo ano, ale pokud automobil nejede, je to problém mechanika!“
Instruktor zalapal po dechu: „A co budete dělat, když píchnete třeba v lese?“
„Proč by proboha jezdila do lesa?“ na to babička.
„Na houby, třeba…,“ zkusil to instruktor – a bylo mu třeba vyslechnouti, že pokud by máma chtěla jít na houby, máme les za barákem, tudíž jezdit tam je holá zbytečnost, stačí vyjít.
„Pokud by tedy mínila vůbec jít na houby, protože na ty ona nechodí, neb je nepozná,“ dodala babi. „Navíc pravá dáma v lodičkách na houby nepůjde ani nepojede. Zkusil jste někdy jít na podpatcích do lesa?“
Když instruktor pochopil, že babi má v zásobě ještě mnoho dalších argumentů na téma, co by pravá dáma měla nebo neměla dělat, a že by se tudíž přednáška mohla značně protáhnout, raději rezignoval nejen na sdělení, proč je dovednost vyměnit kolo důležitá, ale rovněž i na upozornění, že dáma-nedáma, řídit v botách na podpatku není úplně bezpečné.
Díky tomu byly dobré vztahy instruktora s babičkou zachovány. A protože se z instruktora skutečně vyklubal velký milovník zvířat, stalo se pravidlem, že po každé mámině jízdě se u nás na chvilku zastavil a nechal si babičkou vyprávět nejnovější příhody, které zase Milu vymyslel a provedl, k čemuž rodina vždy doplnila i aktuální finanční výši za Milunovy lumpárny.
A tak uplynul povinný počet jízd i technické minimum, které bylo mámě spíše odpuštěno – nakonec, co bude dělat s nepojízdným autem, to už bude jen její problém.
Nastal den D, tedy den zkoušky. Všichni jsme mámě popřáli štěstí – vyjma babi, která konstatovala, že ONA to DOKÁŽE.
Po zkoušce nám mámu přivezl instruktor, který se na tátův dotaz, jak to celé proběhlo, rozpovídal: „Vaše paní jela jako druhá. Se zkušebním komisařem jsme už seděli v autě, já na sedadle spolujezdce, on vzadu. Když vaše paní nasedla do auta, postupovala při přípravě na řízení nejprve úplně správně: nastavila si polohu sedadla a připoutala se. Poté se ovšem její příprava na jízdu dost odklonila od standardních postupů,“ uchechtl se. „Místo toho, co by si upravila vnitřní zpětné zrcátko tak, aby viděla dozadu, natočila si ho na sebe. V něm se důkladně prohlédla a uhladila si límeček. Pak zjistila, že její rty už nemají patřičný lesk, takže zkušeným pohybem vylovila rtěnku z kabelky a opravila si líčení. Následně polohlasem pronesla, že její účes nevyhlíží tak, jak má, takže uložila rtěnku zpátky od kabelky, odkud vytáhla hřeben a přečísla se. Konečně úplně klidně uklidila hřeben do kabelky a předala mi ji k dočasnému opatrování. Pak teprve vyjela. To jste neviděla,“ otočil se zpět k mojí mámě, „jak na vás zkoušející překvapeně zírá?“
Než mohla máma vysvětlit, že v tom stresu ze zkoušky měla prostě „zkrat“, vložila se do toho babi: „Vůbec nechápu, co je na tom nestandardního. Pravá dáma za volantem má především být šik!“
I přes tento úvod do zkoušky byl nakonec zkušební komisař s máminou jízdou spokojen a máma řidičský průkaz získala. V naší rodině zavládla pohoda: babi měla svoji osobní řidičku a táta byl rád, že se povinnosti rodinného řidiče z jeho beder částečně přesunuly.
Jediný, kdo se nebetyčně naštval, byl Milu. Když máma poprvé usedla za volant, on coby kopilot se šteloval, že si vyskočí na své oblíbené místo, tedy na klín řidiče, ale máma mu to nedovolila. Odsunutí do zadní řady se zběsile bránil, a teprve po dlouhém přemlouvání vzal zavděk pozicí navigátora na sedadle spolujezdce. Odtamtud totiž mohl mít pod palcem, kam se pojede. Nebo si to aspoň myslel.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář