„Hlavně po příchodu nedávejte klíče do zámku, aby se ostatní dostali domů!“ dával manžel ráno instrukce a pro jistotu nám to třikrát zopakoval. Byly dva dny před Štědrým dnem a všichni tři jsme ten večer vyráželi na svoje vánoční večírky: já s kolegy z práce, manžel se svými kolegy a podřízenými z jeho práce a dcera s bývalými spolužáky ze střední školy.
V příjemné společenské náladě jsem se jako první dostala domů já. Netrvalo ovšem dlouho a zaslechla jsem šramot na předsíni. Že by dcera? pomyslela jsem si a zavolala na ni. Nic. Šla jsem se podívat. Byl to manžel – a podle toho, jak se pokoušel trefit klíčem do zámku, po velmi náročné oslavě úspěšně dokončeného projektu.
„Nezamykej. Ještě nejsme všichni doma,“ upozornila jsem ho.
„Aha…“ provedl obrat k věšáčku, kde míváme pověšeny klíče. V obličeji soustředěně útočný výraz, jak se snažil pověsit svoje klíče na háček.
Byl po velmi náročné oslavě úspěšně dokončeného projektu.
Foto: Pixabay.
Koukala jsem na něj, jak mu ta potvora věšák uhýbá vlevo, vpravo, nahoru, dolů, případně se vzdaluje nebo přibližuje. Pak manžel udělal manévr, při kterém se mu podařilo všechny klíče shodit z věšáku. Ty svoje ovšem nezavěsil. To už mě přestalo bavit, vzala jsem mu klíče z ruky, posbírala ty spadlé a pověsila je zpátky.
Viditelně si oddechl. Poté se zprudka obrátil a stále ještě oblečený v bundě a s čepicí na hlavě si chtěl sednout na botník a vyzout se. Jak s ním ovšem cloumaly opičky, navedly ho vedle a zapasovaly ho mezi botník a radiátor. Abyste rozuměli: prostor mezi botníkem a radiátorem je tak úzký, že kdyby se tam chtěl posadit zastřízliva, rozhodně se mu to nepodaří.
Vyčítavě se na mě podíval ze země (gorily mu asi našeptávaly, že jsem ho shodila) a oznámil mi, že asi spadl.
Oznámil mi, že asi spadl.
Foto: Freepik cookie_studio.
„Pojď mě zvednout!“ nařídil mi.
„Ani mě nenapadne. Sám jsi spadnul, sám se zvedej!“ poradila jsem mu a vzdálila jsem se, abych napsala dceři SMS, že se táta utábořil na předsíni, tak ať při příchodu tlačí dveře, jinak se dovnitř nedostane. Ještě na něj kouknu, jen tak pro kontrolu, letělo mi hlavou.
Pořád tam seděl – jedinou změnou bylo to, že se mu při nějakém pohybu svezla čepice do obličeje. Asi ho vzteklo, že špatně vidí, takže vzápětí milou čepici chytil a mrsknul s ní do kouta. V tu chvíli zaregistroval mou přítomnost a okamžitě se na mě podíval takovým tím nevinně dětským obličejíčkem, ukázal do rohu a pronesl: „Čepice mi spadla.“
„Nespadla,“ opravila jsem ho, „tu sis tam hodil,“ a odešla jsem do kuchyně, kde jsem si v klidu dopila čaj a rozhodla se jít spát. Jak jsem procházela přes předsíň, načapala jsem ho, že stojí zase u dveří a metodou pokus-omyl se mu právě podařilo strčit klíče do zámku a nechat je „napříč“. Všechny ostatní svazky byly opět na zemi.
Metodou pokus-omyl se mu právě podařilo strčit klíče do zámku a nechat je „napříč“.
Foto: Pixabay.
„Kruci, říkala jsem ti přece, že dcera ještě není doma!“ vytrhla jsem klíče ze dveří, pověsila je spolu s ostatními, již podruhé posbíranými svazky na věšák a zabouchla za sebou dveře koupelny.
Když jsem vyšla ven, v předsíni už nebyl. Po krátkém hledání jsem jej našla v ložnici. Klečel na zemi, spal a svítil si na to lustrem. Problém byl, že i v takovéto poloze se mu podařilo obsadit obě postele. Sebrala jsem svoje peřiny a zhasla. Ať si tedy spí na zemi, koneckonců, níž už nespadne, odmítla jsem situaci řešit a rozhodla jsem se ustlat si v pracovně.
Sotva jsem spokojeně zavřela oči, zjevil se u mě: „Strom spadnul!“
V rozespalosti jsem nechápala, jaký strom, kde spadl a proč je mi to oznamováno. A pak jsem se probrala dokonale. Nikdy bych nevěřila, že se mi podaří jedním pohybem uvést se z horizontální polohy do polohy vertikální. Vylítla jsem jako katapultovaná a běžela do obývacího pokoje, protože jsem předpokládala, že nám spadl vánoční stromek. Ten ovšem naštěstí stál.
Zato z pracovny se ozvala rána, jak můj muž padl do mé postele v pracovně. Opět jsem ho tedy zkontrolovala – byl v pořádku a s celým pavilonem opic spokojeně spal.
Ačkoliv jsem si stále nebyla jistá, kde a jaký strom mohl spadnout, více méně jsem vyloučila, že by mohlo jít o jeden z jehličnanů venku, který by se vlivem silného větru vyvrátil, spadl na panelák a lezl nám skrz lodžii do ložnice – a to především proto, že venku bylo naprosté bezvětří.
Opět jsem ho tedy zkontrolovala – byl v pořádku a s celým pavilonem opic spokojeně spal.
Foto: Unsplash.
Usoudila jsem tedy, že v ložnici je bezpečno, mávla jsem nad tím vším rukou – stejně se mu to jenom zdálo… – a rozhodla jsem se přestěhovat si svoje peřiny zpátky do ložnice.
Nezdálo. Sotva jsem otevřela dveře do ložnice, spatřila jsem spoušť, tedy jen místního formátu: v rohu pokoje povalená palma, na ní navěšené a vůkol rozházené manželovo oblečení, po podlaze rozesetý keramzit a rozbitý květináč.
Celkem rychle jsem vyhodnotila situaci: Palma je těžká, sama ji neuzvednu. Těch pár hodin, než se vzbudí manžel, ve vodorovné poloze snad přežije. Ostatně – co je padlé, už leží, další škody nastat nemohou. Vysavač v tuhle hodinu rozhodně vytahovat nehodlám, uklidí si to ráno můj muž. A usnula jsem spánkem spravedlivým.
V rohu pokoje povalená palma, na ní navěšené a vůkol rozházené manželovo oblečení.
Foto: Unsplash.
Ráno jsme se potkali v kuchyni: já jsem vařila, on se přišel napít. Hned zčerstva mi oznámil, že:
- nechápe, proč spal v pracovně,
- ho strašně bolí žebra,
- v ložnici je spadlá palma,
- mu někdo naházel oblečení na zem.
„Předpokládáš snad,“ odvětila jsem mu, „že jsem tě v noci přetáhla z ložnice do pracovny, při té příležitosti jsem tebou smýkla tak neopatrně, že jsem ti způsobila podlitinu na zádech, následně jsem odešla zpátky do ložnice, kde jsem povalila palmu a s ďábelským chechotem se vrhla k regálům, do nichž sis předtím úhledně složil oblečení, abych tvoje svršky zčásti rozvěsila na zmíněnou palmu, zčásti poházela na zem?“
„No…“ myšlenka zjevně hledala mozek a poslední dva giboni jí při tom pomáhali, „asi bys to příště neměla na firemním vánočním večírku tolik přehánět s alkoholem.“
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář