Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví. Než dojdu k věcem, které mě zajímají, musím se ale prokousat haldami věcí, které nevzbuzují můj zájem, jen dlouhou řadu otázek.
Proč si můj muž schovává krabici se starými sešity ze základní školy, kterou z půdy v jeho rodném domě přesunul na půdu domu vyženěného? Proč nedokážeme vyhodit ani jedny botičky naší dcery, je vcelku nasnadě, ale proč jsou na půdě staré sněhule s vyndávací vložkou, které nosili naši v osmdesátých letech? Zimy, kdy jsme se brodili sněhem po kolena a na běžkách (ty jsou tu taky) dojeli až na náměstí, jsou přece nenávratně pryč. Stejně jako časy, kdy jsem obula své bílé svatební střevíčky. Ty jsou tady taky, ve vel. 38. Po třiceti letech od svatebního dne mám velikost 41, neboť mi po každé narkóze vyrostla noha. Vlastně jsem vyrostla celá, zvenčí i zevnitř. Věřte, nevěřte. Jsme na hůře plné divných věcí a neuvěřitelných příběhů.
S holkama, které se mnou sdílejí nadšení pro černou práci, jsme už přestěhovaly tři truhly pokladů a vyhodili několik pytlů zbytečných krámů a krabic.
A pak jsem za trámem, v tmavém koutě, našla zabalený obraz.
Foto: Úžasná Bára
Byly tu i jiné obrazy, třeba můj zasněný Panic, který mi visel nad postelí. Nebo tatíček Masaryk. Antonín Dvořák. Edvard Beneš. Propagační cedule ze starého obchodu, který měla v přízemí domu babička s dědou od roku 1938. Jejich vývěsní štít. Ale ten poslední tajemný balíček byl pro mne největším překvapením. Úlovkem, který jsem ani ve snu nečekala.
Je to rodinná fotografie ve zlatém rámu. Podobná těm, které už visí v galerii předků v našem obýváku. A přece v něčem úplně jiná. Je na ní babička s dědou a se svou nejstarší dcerou Dobrunkou v sokolských krojích. Všechny tři už mám i na jiných fotkách, ale tato je výjimečná svou atmosférou. Je vítězoslavná, jinak to nedokážu popsat. Na zadní straně obrazu je babiččiným písmem napsáno: To je štěstí! Protože láska hory přenáší. Tato poznámka je asi to nejcennější, co jsem se o babiččině životě dozvěděla. Protože já jsem ji znala jen jako starou ženu, velmi skromnou v životních potřebách, a ještě skromnější v projevovaných citech. Nechápala jsem její postoj, tak odlišný od živelné radosti ze života druhé části rodiny. Nikdy jsem si s ní moc nerozuměla, a když mi bylo 15 let, tak umřela.
Ta fotka je dokladem toho, že bývala jiná. Mladá. A šťastná. Zamilovaná. Milovaná. Jen ten život se bohužel nezastavil v roce 1928, kdy byla fotografie pořízena. Narodila se ještě druhá dcera, ale pak Dobrunka onemocněla zánětem mozkových blan a zemřela jako desetiletá holčička. Narodil se můj tatínek. A přišla válka. Poslední sokolský slet. A po něm další zkáza. Znárodnění rodinného obchodu. Zabavení části domu. A úmrtí dědečka, který už zvůli komunistického režimu nesnesl. Od roku 1952, dalších 33 let, už žila babička jen v minulosti. Ve vzpomínkách na První republiku. Na dědečka, který bruslil lehce jako motýl. Na času štěstí, které připomínala ta rodinná fotka. A tak ji asi sundala ze zdi, pečlivě zabalila a schovala na hůru za trám. Já jsem ji našla, snesla dolů, vyčistila a znovu na tu zeď pověsila.
Když jsem to vyprávěla mamince, řekla mi, že by ze mě měla babička radost. Protože i když jsem od mala toužila po jediném – vyletět do světa a opustit tento dům – nakonec jsem v něm zůstala celý život. Ochraňuju poklady tohoto domu, nechci je ani prodat, ani vyhodit. Chci, aby žily dál svým životem v přítmí půdy, nebo aby nám v obytném prostoru připomínaly zajímavou minulost těch, kteří tu žili před námi. To je velké štěstí, babi!
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář