Oblíbená herečka Naďa Konvalinková (nar. 1951) je rozenou optimistkou, která vše přijímá s úsměvem a laskavým nadhledem. Svoji knihu, v níž se dělí o své životní radovánky a humorné příhody z hereckého prostředí i soukromí, pojala „jako vzpomínku na svůj život, který přinesl tolik pěkného“.
Usměvavé Nadě Konvalinkové, o níž kolegové i přátelé říkají, že je jejich sluníčko, pomáhá smích dodat odvahu, odlehčit těžké chvíle a umocnit ty šťastné. Ve vzpomínkách se vrací do dětství, k rodičům i pobytům u babičky v Chrasti u Chrudimi. Po dramatickém rozvodu rodičů zůstaly se sestrou u tatínka, a starala se o ně babička Ludmila. Naďa brzy poznala, že ji to táhne k divadlu, které se stane její velkou životní láskou. Popisuje studium na DAMU i svá vystoupení na prknech, která znamenají svět.
Po úspěšných letech v plzeňském divadle J. K. Tyla přijala lákavou nabídku od Městských divadel pražských, kde pak působila téměř dvacet let v úžasném souboru. Spolu s ní nahlédneme na jeviště i za něj, a hlavně se blíže setkáme s řadou slavných herců, s nimiž Naďa hrála a zažívala spoustu humorných scének, jež zpravidla nebyly ve scénáři. Svých kolegů si nesmírně vážila. Patřily k nim takové osobnosti jako Josef Bek, Svatopluk Beneš, Stella Zázvorková, jež se stala její blízkou kamarádkou stejně jako Květa Fialová nebo Libuše Švormová. Dozvíme se o práci s významnými divadelními a filmovými režiséry i o jejich specifických přístupech k hercům, aby z nich dostali, co pro daný výraz role potřebovali.
„Divadlo má obrovskou moc, jsou to jakési Lurdy, které nás vyléčí od bolesti, starostí i smutku. Ale to, co zažívá člověk předtím, jsou muka,“ svěřuje se Naďa Konvalinková. S láskou a úctou k Václavu Voskovi, si vybavuje jeho slova: „To, aby ses setkala s rolí, s divákem a sama se sebou, tak to se stane párkrát za život.“ Naďa to potvrzuje a je ráda, že měla to štěstí. Připomíná i spoustu okamžiků, kdy se jí nechtěně podařily nezapomenutelné kousky, jimiž odrovnala sebe, kolegy i diváky.
Zvláštní kapitola je věnována osudovému setkání a následnému manželství s Oldřichem Kaiserem. Jeho a Lábusovy vtípky i recesi si užívala počínaje svatebním obřadem po mnoho dalších let. Přestože spolu již léta nežijí, vzpomíná na jejich soužití v dobrém.
Jak to Naďa Konvalinková dělá, že si udržuje dobrou náladu i přes nezdary, pochyby a špatné zprávy? „Já si raději pošlu do vesmíru myšlenku, že vše dobře dopadne. Proč bych si zasela do hlavy, že se něco může stát. Jak já ráda říkám, raději vše ‚hodím do světla‘.“
Naďa miluje život a je ráda na světě. Přistupuje ke všem a všemu s něhou, klidem a pochopením. To jsou její radovánky. „Život bude krásný, budete-li mít rádi lidi. Pak budete mít i štěstí. A tak se radujte, že jste na světě, buďte veselí a šťastní,“ přeje všem. „Ať i vás mé vzpomínky potěší a vykouzlí vám úsměv na tváři a zároveň vám připomenou vlastní štěstí, radost a uvědomění si, že život je nádherný a každý den může být veselý a jasný.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), radioteka.cz, databazeknih.cz, knizniklub.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář