Sedmdesátá léta „objevila“ katastrofický žánr a bylo celkem lhostejné, zda šlo o řádění živlů nebo selhání lidského faktoru. Země se třásla, sopky dštily síru a lávu, potápěly se parníky, padala letadla, vlakům hrozily výbuchy či zřícení a občas se šlo až na hranici sci-fi.
Československá kinematografie se pokusila i v tomto oboru přiložit na hranici své vlastní polínko, ačkoliv nebylo nijak jednoduché zvolit odpovídající lokalitu. V naší vlasti jsme prožili několik důlních katastrof (doly Dukla – 1961, Nelson – 1934 či Marie, Příbram – 1892) nebo železničních neštěstí (Stéblová – 1960 či Šakvice – 1953), ale většina těchto události by nedělala socialistické společnost dobrou vizitku. Proto byla zvolena varianta fiktivní, v níž sice jde o hodně, ale nakonec se vše v dobré obrátí.
Vztahy ve stínu katastrofy
V prostředí blíže nejmenované huti se řeší generační výměna. Inženýr Pavel Budil (Vladimír Menšík) se potýká se zdravotními problémy, ale o to razantněji odmítá odchod na jiné místo. Dokonce svého nástupce, Ing. Ondřeje Kašíka – syna starého technika, jenž na huti pracuje mnoho let – nepřímo obviňuje z protekce a zlehčuje jeho vědomosti. Budilův nadřízený Ing. Viktor Landa (Ladislav Frej st.) se marně pokouší vyjednat příměří. Vzápětí i on musí čelit těžké životní zkoušce – jeho bývalá manželka s novou rodinou havaruje v autě a devítiletá dcera Julie je vážně zraněna. Landa odjíždí mimo podnik, aniž by tušil, že se schyluje ke katastrofě.
Blízko realitě
Do plynojemu začne proudit kyslík a vytváří vysoce explozivní směs – po překročení určitého procenta hrozí výbuch, jenž by smetl polovinu města. Osazenstvo dispečinku se dohaduje, jak postupovat, protože ani nejde jednoduše plynojem odstavit – hospodářské škody by byly nedozírné a opět valná většina obyvatel by přišla o teplo. Zdrcený Ing. Landa není dosažitelný a veškeré prověrky selhávají – nedaří se najít příčinu problému. I v této vyhrocené situaci se musí řešit i zmíněné osobní problémy a času velice rychle ubývá. K dovršení všeho neštěstí jeden z údržbářů zůstane na části potrubí, jenž po malém výbuchu začne hořet…
Autenticita prostředí byla dosažena velmi jednoduchým přístupem: filmový štáb dostal povolení natáčet přímo v prostředí Vítkovických železáren – konkrétně v tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda (NHKG) – ani kvůli kamerám se provoz nesměl zastavit. Proto někteří pracovníci dostali příležitost zapojit se do vedlejších rolí.
Špičkové výkony
Hrozba byla vytvořena jako širokoúhlý film a pokud něco funguje velmi emotivně, pak to je spojení pochmurných záběrů na objekt železáren podporovaný stejně laděnou hudbou. Herecké obsazení bylo skutečně federální – vedle zmíněných Menšíka a Freje se tu objevili Slováci Vladimír Durdík ml. a Dušan Blaškovič. Zatímco prvně jmenovaný se nedokázal úspěšně popasovat s češtinou a byl předabován Viktorem Preissem, Blaškovič i s ohledem na časté působení v českých filmech neměl sebemenší problém. Velice kvalitní výkon – navzdory mnoha „odborným“ názorům odvedl Vladimír Menšík, jenž krátce po svém fenomenálním výkonu v Ikarově pádu (1977) opět předvedl v roli Ing. Budila naplno svůj skvělý herecký rejstřík, kdy střídá energii ve vedoucí funkci s nejistotou ohledně vlastního osudu a vztahu se svou ženou Danielou (Milena Dvorská). Ostatně po uvedení filmu na 17. festivalu českých a slovenských filmů v Hradci Králové (1979) dostal Menšík pomyslného „Oscara“ za nejlepší mužský výkon v hlavní roli.
Jednu malou perličku pro fanoušky rodinných vazeb: roli Landovy dcery ztvárnila tehdy desetiletá Eliška Sirová, dcera režiséra filmu.
Opravdu špatný film?
Je smutné, že po roce 1989 mnoho filmů, natočených před tímto datem, bylo šmahem označeno za odpad – Hrozba se dokonce dočkala nálepky tendenčně budovatelského filmu. Samozřejmě z pohledu zejména americký blockboosterů s milionovými rozpočty de facto jde jen o okrajový katastrofický žánr. Spíš sledujeme snahu pracovníků pohromě předejít či ji odvrátit, což ve srovnání s takovým Dobrodružstvím Poseidonu (The Poseidon Adventure, 1972) muselo fanouškům žánru přinést jisté zklamání. Ale rozhodně se tu nešermuje plánem, nikdo nejde ze schůze na poradu – většina postav má své osobní břímě, a ne vždy se daří vše úspěšně uspořádat. V drtivé většině jsou osoby oslovovány titulem nebo jménem, údajné soustavné „soudruhování“ tady padne ne víc než pětkrát během celé stopáže. Pro někoho může být více konverzační než akční snímek nudný, ale je třeba si uvědomit, že v závěru 70. let kráčela československá a angloamerická produkce poněkud odlišnými cestami.
Jako ukázka výborných hereckých výkonů a řešení vzniklé kritické situace běžným, uvěřitelným a oč méně efektním, o to více přirozeným způsobem lze Hrozbu i po letech doporučit. Už jenom z toho důvodu, že taková plejáda československých herců se málokdy sejde.
HROZBA (1978)
Hrají: Vladimír Menšík, Vladimír Durdík ml., Ladislav Frej st., Dušan Blaškovič, Milena Dvorská, Jana Šulcová, Pavel Wohanka, Karel Hlušička, Miroslav Zounar, Hana Čížková, Jaroslav Rozsíval, Pavel Zedníček, Jana Gýrová, Alois Švehlík, Zdeněk Ornest.
Hudba: Luboš Fišer
Kamera: Jiří Macák
Scénář: Jiří Křižan
Režie: Zdeněk Sirový
Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo), csfd.cz, filmovyprehled.cz, fdb.cz, NFA
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář