Jakkoli byl v porevoluční době typický vzdor vůči socialistickým detektivkám, jsou mezi nimi takové, které přečkaly bez výraznějších šrámů dlouhý čas a mohou se řadit k tomu lepšímu, co československá kinematografie nabídla. To bezesporu platí i pro adaptaci románu Eduarda Fikera, vydaného pod názvem Série C-L.
Mnohem delší knižní verze
Eduard Fiker (1902-1961) vydal detektivní příběh z „finančního“ prostředí v roce 1958 jako druhý díl trilogie o kriminalistech Kalašovi a jeho asistentovi Karlíčkovi. Jedná se o podstatně rozsáhlejší dílo, než jak bylo zfilmováno. Především druhá část, kdy policie pátrá po pachateli v opuštěném objektu v pražském Karlíně by v obrazové podobě nabízela velké možnosti.
Autor proslul svým širokým záběrem, některá jeho další díla byla zfilmována (například Akce B, Zinková cesta). Další jeho známými postavami je nepolapitelný Ted Brent a inspektor T. B. Corn, jejichž cesty se nutně jednou protnou.
Jdeme na koleje
Děj Série C-L se točí kolem železniční loupeže. Poštovní vůz, převážející bankovky nových, ještě nepoužitých sérií C-L, byl rozmetán výbuchem a jeho posádka, až na policejního poručíka, Lenka zahynula. Kriminalisté jsou přesvědčováni bezpečnostním referentem banky, že nejspíš všechny bankovky shořely, ale když se začínají objevovat v oběhu, je stále více zřejmé, že šlo o plánovaný čin. Pachatel se snaží udržet před spravedlností náskok a neváhá přitom likvidovat nejen svědky svého činu, ale všechny, kteří by ho mohli ohrozit.
Na rozdíl od filmové adaptace nekončí román krátce po loupeži – jeho děj se protáhne na několik let a dopadení je mnohem komplikovanější. Lze připustit, že celé knižní zpracování by se do běžné stopáže celovečerního snímku asi těžko vešlo, seriály s touto tématikou tehdy nebyly běžné. Proto musíme vzít zavděk kratší variantou.
Zmatek kolem Kalaše
S kapitánem a později majorem Kalašem bylo natočeno celkem pět filmů: Strach (1963), Vrah skrývá tvář (1966), Po stopách krve (1968), Na kolejích čeká vrah (1970) a Diagnóza smrti (1979). Fiker ale napsal předlohu pouze k prvnímu a čtvrtému. Postavu kriminalisty Kalaše kromě námi připomenutého filmu hrál vždy Rudolf Hrušínský, ale v roce 1970 měl zákaz výkonu povolání kvůli podpisu 2000 slov. Proto ho nahradil Jiří Sovák, stejně jak byl v jedním případě v sérii vystřídán režisér Petr Schulhoff kolegou Josefem Machem.
Sem tam se něco nepovedlo
Film lze označit za úspěšný, ostatně nelze brát jako argument, že nezapadá do série kvůli výměně hlavní postavy, takových případů se stalo více (stačí vzpomenout na komedie Zítra to roztočíme, drahoušku a Co je doma, to se počítá, pánové). Tvrdit, že je pojat tendenčně a jako propaganda socialistického zřízení, mohou jen ti, kdo ho neviděli. Žádné velké soudruhování se tu nekoná, major Kalaš je často oslovován pane a nehemží se to tu rudými koutky, apely všemocné strany a schůzemi, zkrátka detektivka, v níž příslušníci policie jezdí nejen ve vozech Volha, ale i Mercedes.
Přesto je tu několik maličkostí, kterých si většinou všímají hledači nedostatků, kterážto činnost se rozšířila především s nástupem modernějších technologií, kdy jde film „rozpitvat“ doslova políčko po políčku. Ale někdy není ani to potřeba. Například úvodní sekvence jedoucího vlaku – nejenže ho táhnou různé parní lokomotivy, ale pozorný divák si všimne, že skladba vagónů je jiná – v některých záběrech zcela chybí inkriminovaný poštovní vůz. K němu ještě další postřeh: když v něm vybuchne nastražená nálož, z vnitřku se vyvalí kouř a odlétnou nějaké trosky, ale nadále jede dál po kolejích. Ovšem když poté kriminalisté místo činu ohledávají, je vagón vyhozen z kolejí a částečně kolem tratě do vzdálenosti několika metrů.
Zajímavé je to i s náhodným svědkem, zavražděnou devatenáctiletou Annu Halamovou (Regina Rázlová) na 196 kilometru trati. Jak vypozoroval Karlíček (Jaromír Hanzlík), museli její tělo stranou od místa činu táhnout dva, protože měla spojené ruce nad hlavou. Ale kdyby ji za ně táhli, nemohla by mít vyhrnutou sukni. Odborníci na používání zbraní zpochybňují přesnost zásahu pistolí ČZ 52 na tři desítky metrů, navíc tento typ nemá ráži 6,35, jak sděluje Karlíček na poradě, nýbrž 7,62 mm. Pak tu jsou vyslovené detaily, například přítelkyně policisty Lenka Helena Dvorská (Daniela Kolářová) má bydlet v Žitné ulici, ale vchází do budovy vedle Domu módy na Václavském náměstí.
Praha a Cerhenice
Ačkoliv je jízda vlaku pojata jako souvislá, až na kilometr 201, natáčela se na známém zkušebním okruhu ČSD v Cerhenicích. Proto jsou také v některých záběrech nad tratí sloupy a elektrická trolej, ale o pár set metrů nikoli. Retrospektivní záběry z banky byly pořízeny ve skutečné bance v Praze, ulice Na příkopě. Dnes je tu sídlo ČNB, ale v místech, kde jdou herci ve filmu do trezoru, je prodejna Lidl.
Další část byla nafilmována na pražském Břevnově – pronásledování Cortiny podezřelého Josefa Trojana (Oldřich Velen) bylo realizováno v ulicích Na Petynce a Radimova, on sám přebývá v ulici Písková, ve skutečnosti Šlikova. Zraněný poručík Jaroslav Lenk leží v Ústřední vojenské nemocnici ve stejné čtvrti. Můžeme zaznamenat i některé tradiční lokality hlavního města, například Staroměstské náměstí. Pro fanoušky železnice ještě můžeme dodat, že použité lokomotivy byly 477.0 „Papoušek“, 498.0 „Albatros“, 475.1 „Šlechtična“ a zdravotní vlak táhne motorová T334.0 zvaná „Rosnička“.
Ani po pětapadesáti letech neztrácí detektivka švih a odborné provedení. A kdykoli bude možnost ji znovu shlédnout, neměli by diváci váhat. Přitom můžete schválně zkusit spočítat, kolikrát ve filmu zazní oblíbené rčení majora Kalaše „pic kozu do vazu“.
Zdroj: RoBertino (autorské dílo), NFA, www.csfd.cz, www.filmovamista.cz, soukromý archiv autora, databazeknih.cz
Další články z této rubriky
Film zpracovává pouze první kapitolu knihy a pachatelem je v podstate neschopný úředník, který by ve skutečnosti těžko mohl spáchat tak sofistikovaný čin a divák uhádne vylučovací metodou pachatele okamžitě. Mohl to být pěkný 10 dílný seriál, pokračovat stejným způsobem, ale podle děje knihy.
Kouzlo knihy je v tom, že sposuta věcí ve skutečnosti není tak, jak se zdá být a jak zapadá do souvislotí – i na první pohled zpackaný čin mohl být ve skutečnosti čímsi záměrem – velkou část děje se chytají pouze malé ryby a trvá dlouho, než major Kalaš přijde na to, kdo je skutečným pachatel, jaký má motiv a jaký je jeho vztah k ostatním postavám včetně sebe samého. Na konci se ukáže, že nic nebylo náhodné a vše mělo svůj smysl. Až do konce čtenář neví, jak to celé dopadne, kdo za tím vězí a proč. Velký rozdíl proti většině detektivek, kdy čtenář nebo divák uhádne pachatele i jeho motiv do poloviny děje.
Knihu jednoznačně doporučuji, film maximálně kvůli hereckým výkonům, s knihou nemá moc společného.