29. března 2024
Hybaj rovno! To je heslo dnešního druhého dne výpravy Jarda Tour, cestovní společnosti pro vyvolené a zvláště otrlé jedince. Bára 2 se svojí slovenčinou, kterou jí v Zápiscích przním, vyloženě ovládá prostor. Třeba když na břehu Lago di Garda v malebném středisku Sirmione okouzleně chodí a vzdychá: Ja som si doteraz myslela, že najkrajšie miesto je Moravský Žižkov.
Noc na břehu jezera Garda jsme si moc neužili, protože jsme po celodenním putování zalehli a spali jako broučci. Teda já jsem do noci psala Zápisky. Ráno bylo zase upršené, šedivé a mlhavé, ale po dobré snídani jsme hodili kako, což je další slovenský výraz, který obohatil náš slovník. My jsme dosud znali jen Kdo zaváhá, nesere. S prominutím, ale kdo někdy cestoval ve skupině se zběsilým plánem přejezdů a aktivit, ten mě chápe.
Než se Lenka s Bárou 2 prošly kolem jezera, já jsem s Jardou zkoušela v pokoji ozvěnu a tleskali jsme, výskali a vydávali podivné zvuky, takže se holky (a patrně i zbytek hotelu) dost vyděsily, co se na pokoji odehrává.
Přitom šlo o nevinnou zábavu dvou dospělých, plně oděných a zcela střízlivých osob. Raději jsme se rychle vytratili a odjeli směr Sirmione. Městečko leží na výběžku pevniny v jižní části jezera a bylo doslova zaplavené tulipány všech barev a tvarů. Taková blbost, a město to úplně rozzářilo. I nás. Je to kouzelné místo nacpané turisty, ale my jsme naštěstí stihli ještě tu ranní hodinu, kdy jsme se o vyhlídky na břehu dělili jen s párečkem Asiatů, pózující v nekonečných sériích stejných póz. Smáli jsme se jim, popíjeli cappuccino a pak jsme udělali totéž. Vydržet nefotit na takovém místě je zhola nemožné.
Jsme nadšení, že neprší, jen fučí. Teplota se o pár stupínků zvedla. Takže kávička na břehu jezera je epesní záležitost, stejně jako pohled na hory zvedající se v mlze nad hladinou a procházka úzkými uličkami. Bára 2 zažívá syndrom vatikánských muzeí, tedy předávkování krásou. Lenka opět udržuje optimistickou náladu a usmívá se za každých okolností. Ovšem jen do chvíle, kdy se stane předmětem mé slovní šikany, samozřejmě nechtěné. Naštěstí si popláče jen chvíli a pak pochopí, že to nemá smysl. Zítra urazí někdo mě nebo já někoho jiného nebo Jarda všechny. Pravidla známe.
Pokračujeme směr Parma. Po ranní záplavě doslova přímořské krásy máme laťku očekávání hodně vysoko. Když vstoupíme do katedrály Santa Maria Assunta z 11. století, ztratím na chvíli dech. Románské památky člověk nevidí každý den, navíc zde je tak bohatá výmalba, že kus bílé omítky tady nenajdete. Řádili tady už v renesanci, k dokonalosti to dotáhli v baroku. Před vchodem je dvojice mramorových ležících lvů a vlastně všude, kam v centru města pohlédnete, je nějaká památka. Bára 2 konstatuje, že je to tady nahňácaný.
Slovo „parma“ znamenalo kruhový vojenský štít a přesně tak se v ulicích cítíme. Hledáme parmskou šunku nebo parmezán, ale není tu nic. Jen zdi. Kostely. Kláštery. Neumím to popsat. Odjíždíme k moři. Jsme povrchní a hladoví.
Cestou do Cinque Terre nakupujeme v místním supermarketu, což nás rozradostní. Tu energii ještě budeme potřebovat, protože cesta z města La Spezia na břehu Ligurského moře nahoru do Cinque Terre je doslova volant strhující. Jarda chce Báře 2 ukázat moře zblízka, protože už ho dlouho neviděla, ale ona na něj zavolala onu větu: Hybaj rovno! No prostě něco nevymyslíte. Dnes se v autě dělalo trochu šoufl i mně. Měnil se tlak, nadmořská výška, kterou Jarda pořád sleduje a Lenka mu ji musí hlásit. O mě se pokouší od rána migréna.
Kam se hrabe Josef Bek ve filmu Florenc 13.30. Jarda řídí Monteka přes všechny šikany na cestě horama i šikany ze strany spolucestujících. Občas skoro drhneme o skálu, když se ze zatáčky vyřítí nějaká dodávka. Lenka otvírá okno v autě od rána, teď se přidává i Bára 2, která ve stresu spráská celou čokoládu.
Je to pravda trošku dobrodružné, zvláště když Jarda nenačepoval benzín, takže kromě pádu do propasti v serpentýnách nám hrozí i smrt převálcováním, jestli nám benzin uprostřed zatáček v horách dojde úplně.
Je to prostě nádhera. Naši vesničku Corniglia vidíme z vyhlídky shora v mlžném oparu a je dost neuvěřitelné, že budeme bydlet právě tam. Celá vesnice je postavená na skále asi sto metrů nad mořem. Patří k těm nejméně vyhledávaným z celé oblasti UNESCO, nemá vlastní přístav ani pláž, ale je fakt krásná. Jarda s Juliemi Lenkou a Bárou se vydávají po tři sta schodech dolů k nádraží a moři, já se toulám uličkami a fotím si tu nádheru. I tak už má kolena naříkají, bydlíme v nejvyšším patře domu a celá vesnice je pořád do kopce z kopce po kamenných schodech. Prostě nádhera. Nádhera. Když vyjdu na balkon, třepou se mi nohy. Nalevo je vidět moře, napravo celá vesnice s kostelíkem a přede mnou se na skále tyčí kostel ve vesnici San Bernardino.
Aby těch zážitků nebylo dost, Jarda nám uvaří k večeři těstoviny s červenou paplou a parmezánem a do olivového oleje si namáčíme místní bílý chleba a popíjíme červené víno a do toho na Spotify hraje The Perfect Italian Dinner Playlist. Já vím. Už končím. Jarda pořád upozorňuje, že třetí den je kritický a že zítra se určitě všichni pohádáme. No jestli nezavře klapačku, možná se pohádáme už dnes. Ale do té doby se budu rochnit ve fotkách a užívat si úžasnou atmosféru městečka na skalách na Ligurským mořem. Vlasy mám rozcuchané jako Medúza, ale moje aura je klidná a zářivá. Děkuju, že můžu.
Dodatečný slovensko-český slovníček:
Vymágrať paty – vymáčet nohy
Vysniakať sople – vysmrkat se
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář