2. dubna 2024
Začnu skvělou zprávou. Už jsme všichni v pořádku doma, takže se mi mé velké přání splnilo. Montek je zpět v půjčovně a my, účastníci zájezdu, si lížeme rány odděleně a fotky i pocity sdílíme už jen on-line. Zbývá zapsat jen pár poznámek z posledního dne zájezdu.
Minulé zápisky vyzněly asi jako volání o pomoc, protože mě někteří přátelé kontaktovali a ptali se, jestli ještě žiju. Je pravda, že v případě Jarda Tour není třeba věci nafukovat, spíše je třeba hodně detailů vynechat, a i to, co z vyprávění zbyde, slabší jedince vyděsí. Poslední den zájezdu doslova bouchly saze. Dialogy mezi mnou a Jardou měl rozhodně někdo natočit, protože by z toho bylo drama roku. Tennessee Williams hadra.
Měli jsme to štěstí, že vzadu v autě seděly milovnice reality show, takže když jsme po cestě ty naše hádky pořádně rozjeli, byly úplně zticha a hltaly další díl Survivora přímo před sebou.
Lenka se smála celý den a my jsme jí náladu rozhodně nezkazili, spíše naopak. Ne nadarmo se říká, že když se dva perou, třetí se směje. Bára 2 si to taky užívala a v pauze mezi našimi nádechy požádala o chipsy.
Velikonoční pondělí začalo ale zvesela. Jarda si přivstal a oběhl celý přístav, než našel nějaké olivové ratolesti a vydával je za pomlázku. Já jsem pro něj celou dobu vozila čokoládová autíčka, takže si i něco vykoledoval. Snídaně v hotelu byla výborná, jen Lenku s Bárou 2 docela zaskočilo, když je při vracení klíčů požádala recepční o zaplacení noclehu. Naštěstí jsme s sebou měly Muže, který svou kreditkou dluh smázl, zatímco my ženy jsme už naposled hrály Tetris v kufru auta.
Než definitivně opustíme moře a vydáme se do vnitrozemí (ach jo), jedeme do přístavního města Koperu. Leží 5 km za italskými hranicemi ve Slovinsku a z parkoviště vede o dvě patra výš do centra výtah. To fakt oceňuju! Ve sváteční den je malebné město úplně vylidněné, nikde ani živáčka.
Mají tu domy z 15. století, tak se hned cítím mladší a méně oprýskaná, i když jsem si vůbec nestačila umýt vlasy.
Začíná ze mě být zase ten pravý Zoufalec. Úžasná Bára žije v nějakém paralelním vesmíru a kdo ví, zda se ještě někdy vrátí.
Další zastávka na cestě domů byla v Lublani. Potkali jsme se s Laurou zo Slovenska, spolužačkou Báry 2, prošli se kolem vody a všech Plečnikových staveb včetně slavného Tromostovje. Trojmostí jsou skutečně tři stejné mosty pro pěší postavené těsně vedle v sebe nad řekou Lublaňkou. Město má díky svému rodákovi velmi vytříbený styl, a navíc jsme si poprvé užili slunce a tepla, což může říct po návratu z Itálie málokdo. Malebná tržnice byla plná stánků se suvenýry a všude seděli spokojení a klidní lidé. Jenže největší klid je vždycky před bouří.
Zašli jsme si na kafe a zmrzlinu do kavárny a všechno se zdálo být v rovnováze, dokud jsem nezodpověděla dotaz servírky na objednávku uvnitř kavárny místo plánované objednávky venku. Když jsem se šla zeptat Jardy, jakou kávu si dá on, úplně se vytočil. Proč, to jsem nepochopila. Někdo z nás každý den platil kávu všem a dosud to bylo v pohodě. Dnes zjevně ne. Vznikla hádka, v níž mě opakovaně vyzýval, abych mlčela, což rozběsnilo mě. Já budu mluvit kdy chci a co chci!
Klíčováním myšlenkových pochodů Tyranosaura bych mohla strávit poslední dny mládí, takže to raději přeskočme.
Zmrzlina byla vynikající, káva taky, Laura nám vyprávěla o životě v Lublani a krásách Slovinska, které přejedete za dvě hodiny. Den jako korálek. Čekala nás dlouhá cesta domů, tak jsem se zeptala, proč je v plánu ještě zastávka v Mariboru. Je to krásné město a dáme si tam oběd, řekl Jarda. Tak fajn, jedeme!
Já myslím, že teď mi budou rozumět hlavně lidé, kteří už s Jarda Tour někdy někam cestovali. Protože popsat způsob, jakým způsobem prohlídky měst probíhají, je dost těžké.
Sotva Jarda otevře dveře od auta, řekne Rozchod! a šílenou rychlostí se snaží utéct zbytku skupiny, která tady na rozdíl od něj nikdy nebyla a nezná cestu tam ani zpět.
Lenka je trénovaná sportovkyně a Bára 2 z nás všech nejmladší, takže se jich setřepal až u vody. Já táhnu bolavou nohu za sebou a jsem zjevně nejstarší a nejslabší článek, který jde odpojit nejrychleji.
Co mě však naprosto odrovná je okamžik, kdy Jarda při běhu ulicí skočí do pekárny, za pár sekund se vyřítí ven s burkem v sáčku a zeptá se mě, co budu obědvat já. Představa klidného oběda na slunném nábřeží se rozplývá a vzápětí mě opouští i holky, které nechtějí jíst a chtějí se procházet. Stojím na krásném místě v krásném městě, pozoruju krásnou labuť na krásné řece, slunce svítí a já mám dovolenou. Přesto mám pocit, že nejsem v Mariboru, ale v Pearl Harboru. A právě čelím překvapivému úderu japonského císařského námořnictva.
Samozřejmě, že jsem dospělá a umím si poradit. Měla jsem skvělý oběd a dobelhala jsem se i nazpět k autu včas. Termín „Oběd v Mariboru“ pro mě bude už navždy symbolem ztráty iluzí a naivních představ, že lidé občas chtějí totéž. Nechtějí.
Jarda mi pak v autě několikrát zopakuje svá pravidla, která vydává za naše pravidla.
– Jarda Tour není rodinná dovolená (a po návratu z ní budeš více milovat svého muže)
– Máš svobodu dělat si co chceš (čas a místo určím já)
– Nemusíš nikam chodit (klidně můžeš sedět v autě)
– Nemusíš jíst ani čurat (pokud se zrovna nechce i mně)
Hádáme se, rozčilujeme se, upouštíme páru. Ale vlastně je všechno v pohodě. Byly to opravdu naplněné dny a zažili jsme spoustu legrace. Společně vzpomínáme na billboardy Dentista.tv, které nás strašily v Ligurii na každém rohu. Představovali jsme si, že tam pouští dokumenty o čištění zubních kanálků a trhání zubu se zlomeným kořenem. Na pána na kole ve Ferraře, který vypadal úplně jako pan účetní Fantozzi, a vtipný dovětek Báry 2, že Jarda zase vypadá jako Fantozziho dcera Maringela (aspoň pokud jde o obočí). I na pána v Lublani, který byl dopoledne tak nalitý, že najel do stojanu na kola a pak nebyl schopný na kolo znovu naskočit správnou nohou.
Na všechny informace o obchytkávání influencerů před zrcadlem, chování aktérů reality show, cestování po horách nebo o dechovce, tedy o světě, o kterém jsem neměla vůbec ponětí.
Na Jardovu hlášku Kdybych uměl z poloviny tak psát, jako umím mluvit, píšu si Zápisky sám.
I na jeho scestné vnímání sama sebe jako dvacetiletého jinocha s krásnýma zelenýma očima, ze které jsou všechny panny do dvaceti let úplně paf.
Nejvtipnější moment přichází až za Mikulovem, kdy v autě ladíme Český rozhlas Brno. Vedoucí výpravy, který si celou dobu stěžoval na naši nevděčnost, náhle promluvil i z rádia Když autem zaznělo jeho: S pozdravem buďte dobří se s vámi loučí Jaroslav K., autem už zase burácí smích. Lepší tečku za společnou dovolenou bychom nikdy nevymysleli.
Tak buďte dobří, milí zlatí! Zoufalec se loučí a děkuje za pozornost. Kdyby vás někdy napadlo jet s Jarda Tour na dovolenou, ještě jednou si celé zápisky, jakož i zápisky s jiných cest se stejnou cestovkou, důkladně prostudujte. I když jedna věc se musí nechat. Jarda vždycky vybere takovou posádku, která to přežije, a nakonec se i skamarádí. Za to mu patří můj obdiv a velký dík.
Zdravím Lenku, Báru 2, Lucku K., Petru S., Káju W., Kláru B., Darinu i ty další odvážlivce, se kterými jsem se zatím na cestách minula.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář