V osmdesátých letech minulého století se začala probouzet také na území naší republiky počítačová vášeň. Je potřeba si uvědomit, že mnoho lidí tehdy mělo slovo počítač spojeno s obrovským monstrem, zabírajícím prakticky celou místnost.
Ostatně kultovní komiks autorské dvojice Václav Šorel – František Kobík, nesoucí název Vzpoura mozků, vydávaný na pokračování časopisem ABC, takovou představu podporoval. Ovšem už se také objevovaly „mašinky“ menší a dostupnější – na trhu se po několika jiných pokusech objevil legendární duhový „gumák“ Sinclair ZX Spectrum (v podstatě jen klávesnice s gumovými tlačítky, monitor nahradil televizor a nahrávací jednotku kazetový magnetofon) a s ním i pokusy z naší provenience. Již zmíněné ABC a další periodika novou „módu“ podporovala zveřejňováním programů či jistými kursy programování.
Naše ohlédnutí však nesměřuje k přehledu technického vybavení tehdejší doby. Ruku v ruce se seriózním využitím kybernetiky (tak se tehdy obor nazýval) kráčely i hry. Ty velice jednoduché byly rovněž rozesílány formou programů, které si mohl jedinec do paměti svého „compu“ naťukat, objevovaly se i propracovanější tituly, ovšem pořád závislé na poměrně omezené kapacitě tehdejšího hardwaru. Nicméně koumaví jedinci hledali cestičky nejen jak pobavit rodící se komunitu „pařanů“, ale třeba si také přihřát něco své vlastní polévky, jedno jakým stylem.
Psal se rok 1989 a zájmová organizace Zenitcentrum se sídlem v Berouně přišla s revolučním nápadem. Oznámila záměr oslovit stovky či tisíce potenciálních hráčů a nabídnout jim hru, kterou by všichni započali v jeden okamžik a ti nejlepší by se dočkali odměny. V tomto duchu proběhla také informace v denním tisku, konkrétně v Mladé frontě. Mělo se jednat o textovou adventuru – hráč si na obrazovce přečetl, kde se nachází a co v dané „místnosti“ je, a na základě toho měl vykonat nějaký úkon, jenž ho posune dál. Chyby se platily ztrátou pozice nebo dokonce nutností začít celou hru znova.
Zenitcentrum uvedl také lákavé ceny, které nejrychlejší řešitele hry čekají – ve hře byl počítač Didaktik Gama, stavebnice tiskárny BT 100, univerzální interface MIREK, stavebnice počítačové myši, mezi cenami byly i atraktivní plakáty vytvořené komiksovou legendou Kájou Saudkem.
Řekněme si nyní něco málo ke hře zvané Město robotů. Jediným hrdinou byl kosmonaut Karel (jemná asociace s tehdejším programovacím jazykem téhož jména), jehož ztroskotání na planetě Centauri III znamenalo nutnost najít náhradní raketu a odletět k Zemi. Kromě úkolů musel čelit i značnému množství nepřátelsky naladěných robotů. Hráč měl k dispozici seznam slov, s nimiž ve hře při příkazech operoval. Sami tvůrci předpokládali, že kvalitní player by měl hru dokončit v řádu deseti až dvanácti dnů (pochopitelně za předpokladu, že nepojede non-stop).
Propracovaný byl i systém zmíněného jednotného začátku: zájemci si za 99,- Kčs objednali kazetu s herním manuálem, v zásilce byl pásek papíru s osobním číslem hráče-kosmonauta a materiály upozorňující na chystané pokračování. Město robotů bylo připraveno na magnetofonové kazetě pro většinu existujících platforem, pořídit si ho mohli majitelé ZX Spectrum, Didaktik Gama, PMD 85, Sharp MZ-800 (kazety pro tahle dvě zařízení byly záhadně bez potisku) či IQ-151. Do příslušného počítače hra šla nainstalovat, ale spustit nikoli – autoři totiž vytvořili heslo a slíbili ho odtajnit až v daný termín, aby všichni měli stejnou startovní lajnu. Vypadalo to na bombastickou akci, za niž se postavili vysocí hráči: Československý rozhlas, Československá televize, Česká státní spořitelna i pojišťovna, Mladá fronta, časopis VTM, výrobní družstvo Trend a nezbytné svazácké organizace. Někde narazíte na názor, že to bylo v socialistickém ČSSR nutností, aby projekt vůbec prošel, ale v té době už nálada ve společnosti gradovala a procházely podstatně závažnější záležitosti než počítačová hra.
Všechno ale dopadlo jinak. Těžko říci, zda tvůrci skutečně udělali malou chybu, nebo podcenili schopnosti počítačových příznivců. Nemíníme vás zatěžovat odborným výkladem, pouze uvedeme, že heslo šlo – prý bez větší námahy – hacknout a v herní komunitě se rychle šířilo. V době, kdy neinformovaní jedinci netrpělivě čekali na uvedení 21. září 1989, kdy mělo ono slovo být oznámeno v televizní zpravodajské relaci Aktuality, ti zdatnější už s Karlem zápolili s úkoly při hledání rakety. Je otázkou, zda by se celá věc provalila, nebýt netrpělivých pařmenů, kteří do Zenitcentra nahlásili splnění mise ještě před datem jejího spuštění. Ano, napadne vás, mohli počkat, jenže jak dlouho, když podle organizátorů měly rozhodovat hodiny či dokonce minuty? Vždyť úspěšný hráč měl zaslat na danou adresu telegram s přesným časem! A jak odhadnout délku hraní? Zkrátka v Zenitcentru byli nemile překvapeni, a proto se na televizní obrazovce objevili zástupci organizace, přiznali chybu a vysvětlili, že z toho důvodu je nutné změnit propozice. Stanovili termín 30. 10. 1989 jako poslední možný k odeslání požadovaného klíče na konci hry a výherci se měli losovat. Na heslo nezapomněli, znělo KONVALINKA.
Záměrně jsem se vyhýbal titulu autor hry, protože programátor Ing. Vít Libovický jím ve skutečnosti nebyl. Základ Města robotů bychom dohledali v osm let starém titulu Talking Adventure #2: Forbidden Planet, part II: Forbidden City. Výtvor vývojáře Williama Demase vydala firma Fantastic Software pro platformu TRS-80. Libovický použil v podstatě ideu hry, jen ji přeložil do češtiny a v některých pasážích mírně pozměnil. Usvědčilo ho například zadání hesla pro vstup do samotného Města robotů (pozor, to už nebyla KONVALINKA), které bylo třeba vyluštit z čísel 3 15 19 13 9 3 – stejná čísla najdeme i v úvodu Forbidden City. Je třeba brát s jistou nadsázkou termín plagiátorství, protože textové hry jsou natolik specifickým odvětvím, že cokoli dokazovat je – pokud to vůbec je možné – běh na velmi, ale opravdu velmi dlouhou trať. Nikdo také tuto záležitost, dost možná s ohledem na politické změny, ani neřešil.
Když jsme u politických změn – ty nejspíš pohřbily další pokračování na stejném principu, tedy Město robotů II. Objednací leták s nabídkou „dvojky“ – opět za 99,- Kčs – a popisem (velmi podobným jedničce – Karlovi jeho náhradní raketa vypoví poslušnost a on musí opět hledat další plavidlo, aby se dostal na Zemi) byl přiložen k zásilce Města robotů s termínem spuštění v listopadu 1990. Sám Ing. Libovický však po letech přiznal, že právě z důvodů bouřlivých změn ve společnosti se na Městu robotů II vůbec nezačalo pracovat, ačkoliv ve vloženém letáku je uvedeno, že „zbývají k dokončení poslední kilobajty.“ Ostatně herní vývoj kráčel kupředu tak mílovými kroky, že by nejspíš hráči dostali značně archaický produkt. Ale to už jsme ve sféře dohadů.
Ještě dnes najdeme na různých webových stránkách vzpomínkové články na hru i s náhledy obrazovek. Snad právě pro svou zvláštní cestu ke koncovým uživatelům není na rozdíl od mnohdy zvučnějších a lepších titulů zapomenuta a nelze ani vyloučit, že se někdo ujme jejího zdigitalizování, abychom si mohli i po více než třiceti letech připomenout naše herní začátky.
Pro článek bylo využito materiálu z webových stránek Herní Archeolog a vlastních zkušeností.
Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo), archiv autora
Další články z této rubriky
Opravdu je to ta KONVALINKA. Před týdnem když jsem shodou náhod jedno PMDčko opravoval, tak jsem zkoušel hru nahrát do počítače.
Nebylo to heslo Pomněnka?
přesně si pamatuji, jak to moderátor oznamoval v Televizních novinách.
KONVALINKA
https://www.youtube.com/watch?v=Bv_9bV11fQw
Pamatuji si na to velmi dobře. Výčet podporovaných počítačů není úplný, bylo mezi nimi i mé Atari.
I mě se to podařilo hacknout. Nebylo to tak těžké, celý byte kód byl pomocí XOR funkce zašifrován pomocí hesla, takže hned po zveřejnění jsem byl chopen získat výsledné heslo první části. Nebo tak nějak 😀