Miluji „oblečené stoly“, tedy v překladu ubrusy. Mám jich nepočítaně. Je to zapříčiněno mojí posedlostí po teplu domova, který představují látky a tkaniny, jež proteplují byt. Koberce, závěsy, záclony. Ano, líbí se mi i styl takového toho „čistého“ bytu, kde je minimum nábytku, je vzdušný a prostorný, což bych ocenila především při úklidu. Ale já musím mít kolem sebe teplo a kupu věcí.
Ubrusy jsou součástí mého života. Ráda je vyšívám. Tato práce, kromě jiných ručních prací, které páchám, mě nesmírně uklidňuje, když přijdu utahaná buď z práce, či ze zahrádky. Zejména po zahradničení záda necítím, nohy si musím natřít balzámem na „těžké nohy“, ruce pořádně vydrhnout a ošetřit krémem, protože ta potvora plevel na nich zanechala stopy i přes pracovní rukavice. Večer si s radostí sednu, pustím si podle nálady televizi, rádio nebo hudbu a relaxuji s ruční prací. Takto jsem se kdysi, právě pomocí vyšívání, zbavila deprese.
Nedávno jsem dokončila ubrus, který jsem dělala asi tři roky. Byla bych ho měla dřív, ale práce střídám, a někdy je potřeba rychle uplést svetr pro vnučku, protože ona nezodpovědně roste „skokově“, nebo udělat něco jiného. Ale ke konci vyšívání jsem se už nemohla dočkat, až bude dílo hotové. Neustále jsem seděla obalená nebo částečně zahalená látkou a vyšívala jako o život. Konečně jsem měla hotovo. Tak, ještě vyprat, aby zmizel předtisk, případně jiná ušpinění, vyžehlit a hurá s ním na stůl. Kdykoliv jsem přišla do kuchyně, pohladila jsem ho pohledem. Taková radost.
Nedávno jsem dokončila ubrus, který jsem dělala asi tři roky.
Foto: Pixabay.
Manžel přišel z práce až k večeru, takže jsem ho zapomněla upozornit, aby obdivoval můj výtvor. Až druhý den ráno, kdy jsme se setkali u kávy, která byla servírovaná na mém „uměleckém díle“, mu říkám: „Jo, jak se ti líbí ubrus?“
Koukl vedle mobilu, v němž si ráno googluje novinky a předpovědi počasí a vytržen ze své reality prohlásil: „Tenhle ubrus? Ale ten už máme dávno! To je přece jeden z těch, co vyšívala moje babička.“
„Ale tenhle jsem vyšívala já!“ zařvala jsem, pobouřena možnou ztrátou autorství. „Vždyť jsi to musel vidět, jak ho vyšívám!“ dožadovala jsem se pravdy, zatímco jsem pracovala k infarktu.
„Tenhle ubrus? Ale ten už máme dávno! To je přece jeden z těch, co vyšívala moje babička.“
Foto: Pixabay.
„Ále,“ odvětil už zase s okem na obrazovce telefonu, „furt tam něco děláš, nestačím to sledovat…“
Byla jsem ráda, že sedím, protože kdybych stála, buď bych se skácela zasažena mrtvicí, nebo – a to, jak sebekriticky přiznávám, je pravděpodobnější – bych vyskočila vzteky až ke stropu. Takto jsem se zmohla jen na: „No to byl ten, jak jsem ti nadávala, žes mi na něj udělal fleky ještě před dokončením…“ Spadl mu tehdy kus masa z vidličky, šťáva v talíři se rozprskla a pár kapiček skončilo na mé práci, která byla zrovna položena vedle něj.
Spadl mu tehdy kus masa z vidličky, šťáva v talíři se rozprskla a pár kapiček skončilo na mé práci, která byla zrovna položena vedle něj.
Foto: Pixabay.
„Jo jo…“ zněla jeho odpověď, ale pak se nadechl, a já byla v očekávání, že přece jen z něj vypadne nějaká pochvala. „Tak ty baterky si zvládnu vyměnit sám,“ pronesl a já jsem chvilku přemýšlela, jak bude měnit baterie v ubrusu nebo ve stole… než mi došlo, že se jedná o baterky ve světlech dveří v našem autě.
Jelikož byl pohroužen do sebe sama, svého uvažování a svých problémů, dovolila jsem si konstatovat, že koupě posledního auta byl výborný nápad, protože tato hračka mu vydrží několik let. Kam se hrabou stavebnice, modely, počítačové hry a podobné… O tom, že mě už absolutně nevnímal, svědčilo jeho prostoduché zopakování: „Jo, jo…“
Ještě chvilku jsem uvažovala, zda je možné, že by můj nový výtvor ocenil, ale pak jsem kapitulovala a raději se šla uklidnit. Jak jinak než zase nějakou ruční prací.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář