Dnes nad ránem k nám přiletělo UFO. Zelení mužíčci s tykadly přišli až do ložnice a pisklavými hlásky mi oznámili, že buď jim okamžitě dodám seznam pěti jiných lidí z našeho města nebo s nimi odletím já. Navždy a daleko.
Díky vrozenému altruismu (pokud jste se právě zasmáli, chápu) jsem se rozhodla nebudit svého muže. Pak jsem sklony k sebeobětování rychle potlačila a začala jsem dávat dohromady seznam lidí, které rozhodně můžu v životě postrádat. Děsivý na tomto snu nebyl vesmírný koráb na terase ani nezdravě vypadající návštěva, prohledávající a dokumentující obsah naší ledničky.
Opravdu šílená byla rychlost a jakási lehkost, s jakou jsem byla schopna vyjmenovat těch pět nic netušících spoluobčanů určených k deportaci do jiné galaxie.
Já nevím, třeba by se jim na jiné planetě nakonec dařilo lépe než tady. Třeba by jim v rámci výzkumu moc neubližovali a v místě původního bydliště by jim po letech postavili pomník. Jisté je, že já bych k němu kytky nekladla. Chladnokrevně jsem je vydala všanc a vzbudila jsem se s pocitem dobře vykonané práce. Radostně jsem vyskočila z postele.
Pamatuji si ten jmenný seznam dokonale a prozradit mohu pouze to, že jsou na něm muži i ženy. Psa jsem nakonec ušetřila a na děti jsem samozřejmě ani nepomyslela. Když jsem ráno vstala, vyprávěla jsem ten sen svému muži. Zajímal se, koho jsem tam napsala. Řekla jsem mu jména prvních dvou obětí a musím říct, že mou volbu bez výhrad odsouhlasil. I proto jsme spolu, že se v zásadních věcech shodneme.
Dříve jsem občas někoho nenáviděla, to patří k dětství i mládí stejně jako vroucí milování. Dnes už silnými emocemi šetřím, zvláště těmi negativními. Člověk tím ubližuje nejvíc sobě. Většina lidí je mi fuk, pár vyvolených miluju, desítky přátel a příbuzných mám moc ráda a pak jsou jedinci, které bytostně nesnáším. Pět z nich tak, že kdyby je unesli ufouni, zamávám jim na cestu.
Byl by bez jejich existence můj život radostnější? Asi ne.
Vždycky vstanou noví bojovníci a noví pitomci, kteří vám zkříží cestu.
Ovšem bez tmy bychom si nevážili světla a bez zlých a otravných osob bychom asi nedocenili laskavost jiných. Přesto, ruku na srdce, že byste taky dali dohromady svůj seznam nepohodlných osob, zvláště vhodných pro deportaci mimozemšťany? Jen ta představa, že zítra už tady nebudou, stojí za to.
Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Je fajn pojmenovat své nepřátele a vědět, proč se na seznamu ocitli. Přijmout to a nic si nevyčítat. A žít tak, abychom se, kdyby na věc přišlo a létající talíř přistál někde u sousedů, neocitli na seznamu někoho jiného. A pokud ano, abychom se potkali na palubě a vstříc dalšímu dobrodružství letěli společně.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář