Simona Bagarová: Hořím

Simona Bagarová: Hořím
Foto: Pixabay

Zcela výjimečná kniha, v níž vypovídá pět nejlepších pečovatelek a pečovatelů s upřímností, citlivou vnímavostí a laskavostí o práci, vykonávané dvacet čtyři hodin denně. „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet,“ potvrzuje autorka i pečovatelé, které oslovila.

Simona Bagarová: Hořím
Foto: se souhlasem nakladatelství Simony Bagarové

Simona Bagarová vystudovala sociální práci a má osobní zkušenosti s praxí pečovatele. Vybudovala úspěšnou firmu, která přes patnáct let pomáhá podporovat sociální projekty mezi podniky a neziskovkami. „Jsem přesvědčená o tom, že pečovatelská profese je tak výjimečná, že si nezaslouží, aby ji dělal každý. A hrozně bych si přála, aby se ji lidé takhle naučili vnímat.“

Do své knihy rozhovorů vybrala pět nejlepších pečovatelů a pečovatelek, jaké kdy poznala – Danu, Sašu, Janu, Františka a Dominika. Každý z nich vypráví svůj životní příběh a říká, co ho motivovalo k pomáhající profesi. Jsou výjimeční lidským, empatickým přístupem k nemocným a umírajícím, jimž rozumí, i když se zdá, že je tito často ani nevnímají.

Dana, která je v profesi více jak čtyřicet let, poskytuje lidem, o něž se stará, vždy o něco víc než běžnou rutinu. „I když je ten člověk napojený na přístroje, tak nějakým způsobem vnímá, co se okolo něj děje. Vnímá, co o něm říkáš, a dávala jsem si na to pozor, když měl třeba návštěvu rodiny a mluvili jsme o něm. Medicínský a lidský přístup se nedá oddělit.“

Pacienta jako jedinečného člověka vnímá také Saša, která upřímně mluví o svých zkušenostech. Patnáct let pracuje v ostravském hospici a snaží se lidem co nejvíce zpříjemnit poslední dny. „Hospic pro mě znamená pocit blízkosti, světla a naděje. Cítím tam život. Říkám, že lidé k nám přichází žít závěr svého života.“ Jednou u umírajícího pacienta, o němž věděla, co má rád, ale nic z toho už nemohl a stejně ani ona sama pro něj nemohla víc udělat, se v duchu ptala: „Co vlastně ještě můžeš? O čem si můžeš rozhodnout? A to byl nejsilnější moment, který jsem potom právě prožila i u sebe. V obou případech mi totiž najednou naskočilo: ‚Ale milovat můžu.‘ A mně došlo, že to je ta opravdová vnitřní svoboda.“

Jana, která bere věci tak, jak jsou, v padesáti pěti letech vystudovala sociální školu a pracovala částečně jako pečovatelka, neboť se chtěla dobře postarat o svoji maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. „Ten společně strávenej čas je stejně důležitej jako ta praktická péče.“

František zná lidi, o něž pečuje, velmi dobře a věnuje jim hodně času. Přiznává: „Mně to sice všechno trvá třeba dvakrát tak dlouho, protože si s klienty u všeho povídám, ale jako ve finále jsou ty lidi ohromně spokojený, protože s nima mluvím jako s lidma.“ Než by si vypil kávu v klidu v kanceláři, dá si ji raději s klientkou, jíž ji uvaří do jejího oblíbeného hrnečku. Není divu, že se stal jedním z nejlepších pečovatelů v České republice.

Třiadvacetiletý Dominik je nejmladší z pětice oslovených, kteří poskytli rozhovor. Má dar domluvit se i s lidmi s těžkou demencí, kteří na nikoho jiného nereagují. Dokáže dělat práci a nic za to nečekat. „Zejtra už si nikdo z nich nebude pamatovat, že jsem dneska strávil půldne tím, abych je postupně vzal na procházku na zahradu. Ta odměna přichází hned v tý chvíli, kdy jsem s nima, a to mě naplňuje.“ Uvědomuje si rovněž: „To, že oni tam ´jen ležej´, neznamená, že já jsem něco víc jen proto, že se o ně starám.“

Všichni pečovatelé a pečovatelky se shodují také v tom, že pečovatelskou službu je třeba náležitě ohodnotit, aby se nestávalo, že se o čtyřicet, ale i více lidí starají jen tři pečovatelé. Zmiňují i dosud běžné nešvary, neochotu měnit myšlení a přístup k lidem. Zároveň oceňují, jak je úžasné, když se to přece jen podaří. Simona Bagarová potvrzuje: „Nestačí dělat dobro, je potřeba dělat ho dobře.“

Kniha je věnována všem laskavým pečovatelům a užitek přinese všem, kdo si ji přečtou.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, simonab.cz

Další články z této rubriky

Tak trochu šílení

Tak trochu šílení

Máte chuť na něco tak trochu šíleného? Podle autorova mínění název vystihuje řadu postav knihy.
Činy mrtvých

Činy mrtvých

28. únor 1986 Jednoho chladného zimního večera je v centru Stockholmu zastřelen švédský ministerský předseda Olof Palme.
Nelži mi

Nelži mi

Nemám ráda svět sociálních sítí. Sama jsem zastánkyně jednání z očí do očí. Miluji kafíčka s kamarádkou tisíckrát víc než…

1 Comment

  1. Děkujeme za krásnou recenzi. Každý čtenář je pro nás důležitou jiskrou v tom, co s naší organizací MILA děláme – poukazujeme na náročnost pečovatelské profese. Kniha Hořím je jednou z cest.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*