Ať se mnou souhlasíte nebo nesouhlasíte, já si myslím, že každý člověk je schopen neuvěřitelných věcí. Věcí, kterým nevěří ostatní, kterým nevěří ani on sám. A že od jejich objevení a využívání nás dělí právě jen ta mentální síla a víra v to, že dokážeme prakticky cokoliv.
Dějiny jsou plné příkladů, kdy lidé překonali své fyzické možnosti nebo přežili věci k nepřežití. Válečné běsnění. Zázračná uzdravení. Týdny bez jídla či pití. Kolik skvělých vynálezů někdo nosil v hlavě, a i když se zdály v tehdejší době jako šílené a zhola nemožné, posunul jejich realizací celé dějiny. Mniši uprostřed ledové pláně, kteří na holém těle usušili mokré prostěradlo. Jedna americká babička, která zvedla holýma rukama automobil, aby vyprostila vnukovu nohu, se z toho zážitku nikdy nevzpamatovala.
„Když není pravda to, čemu jsem celý život věřila, co je tedy pravda?“
Nakonec byl tento moment začátkem jejího nového života, plného velkých výzev. Takový iniciační zážitek ale prožije málokdo z nás. A tak setrváváme ve svých mantinelech toho, co je a co není možné, na co máme a na co podle sebe i druhých rozhodně nemáme. A když někdy vyšlápneme vedle, vlastní strach nás ochromí. A stáhne zpět do bezpečí průměrnosti.
Netřeba však patosu a velkých skutků. Stěží uvěřitelné věci najdeme i ve svém vlastním životě. Já jsem například při úklidu našla své diplomy z letních táborů. Ocenění za vzornou tábornici. Diplom za skok o třech nohách nebo 1. místo v malování. Zlatou medaili za střelbu ze vzduchovky. Nebo 2. místo ve Stezce odvahy.
Vtip je v tom, že já neumím skákat ani střílet, a už vůbec ne malovat!
Do lesa chodím velmi opatrně i ve dne, natož v noci. Táboření nesnáším a dovolená pod stanem je pro mne noční můrou. Každý z mého okolí vám to dosvědčí. Třicet let mám na sport a na přírodu stejný zarputilý názor. Ale tam někde dávno v dětství tomu tak nebylo. Kdy, kde a proč se to zlomilo? A dá se to vrátit?
Jistě by bylo skvělé zhubnout 30 kg, uběhnout maraton a každé ráno meditovat. To chce dnes každý druhý čtenář lifestylových časopisů, i já. Co bych si však já přála nejvíce, je ta dětská schopnost vrhat se do činností, soutěží a aktivit bez předsudků a představ o svých limitech.
Nebát se neuspět. A hlavně se nebát uspět.
Když zhubnu, začnu běhat, meditovat, začnu také střílet, malovat, skákat a kakat do jehličí? Kdo se jednou naučil plavat, jezdit na kole nebo milovat, už to prý nikdy nemůže zapomenout. A co takhle žít naplno, bez limitů, s dětskou odhodlaností vyhrát nad druhými i nad vlastním strachem? Cítím, že přišel čas na novou stezku odvahy. Po dvou nebo po třech nohách, na tom nezáleží. Hlavně vyrazit do tmy odhodláním dojít do cíle, i kdyby mě po cestě strašili sebevíc.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář