Jeden z mých bratrů vletěl do mého pokoje na Velikonoční pondělí ráno jako ztělesnění boha pomsty a s mohutným pokřikem: „Já jsem tě varoval, že si to s tebou v pondělí vyříkám!“
„A až se budeme z toho zájezdu vracet, uvařte něco dobrého, bůhví, jaká tam bude strava,“ dával táta babi a mámě instrukce, když se s ní loučil. Odjížděl tehdy s oběma mými bratry na čtyři dny na nějakou sportovní akci, pořádanou místním Sokolem.
Moje babi milovala omáčky – k velké nelibosti mé mámy, její dcery, která pokrmy tohoto typu z duše nenáviděla. Zbytek rodiny k nim měl tak nějak vlažný vztah.
Maminčina máma byla kuchařka, jak se říká, „od Pána Boha“. Vařila nejen dobře a ráda, ale krom svých oblíbených a vyzkoušených receptů taky velice ráda zkoušela všechno nové. A to původně neměla v tomto oboru žádné odborné vzdělání.
Naše babi měla vždy skvělé recepty na cukroví. Mezi nimi se objevil jeden, co měl opravený název. Z původní kokosové rolády byl opraven na farářskou roládu.
Vrátím se do doby před padesáti lety, kdy probíhal velký boom v pořizování chat a chalup. Ani moji rodiče neodolali tomuto trendu a pořídili si – no, říkejme tomu chata.