S vykukujícím sluníčkem a příslibem jara začíná můj manžel nakukovat do zákoutí internetu a řešit osazení truhlíků v lodžii. A tak odstartuje i každoroční spor mezi námi.
Když jsem byla malá, trvalo věčnost, než jsem mohla být venku stejně jako starší bráška, tedy až do 20.00. Pak ale čas běžel kvapíkem a byla to jen chvilka, co jsem byla venku s kamarády, a celou věčnost trvalo, než jsem je zase další den viděla.
Nejde o Zlatý globus nebo Českého lva, ale přesto o cenu životní. Nikdo totiž neví tolik jako babička nebo dědeček, kteří navíc mají čas odpovídat na dotazy svých vnoučat.
Pro později narozené, neboť předpokládám, že na tyto stránky zavítají, uvádím nezbytné vysvětlení: ZVS neboli základní vojenská služba (lidově vojna, vopruz, pakárna a další lidová slovesnost) byla dle oficiálních dokumentů „nejčestnější povinnost každého občana naší vlasti…“
Vím, že někdy je škoda něco vyhodit. Já sama jsem bohužel zářným příkladem toho, že schraňuji věci, které by se mohly hodit, a už se mi to i párkrát vyplatilo. Ale čeho je moc, toho je příliš. Tady je zase zářným příkladem můj manžel.
S příchodem zimy se v našem městě objevily plakáty s upoutávkou, kde se zájemci o tyto kurzy mají zapsat. A mně se udělalo špatně. Na rozdíl od mojí dcery, která se do tanečních těšila.
Můj manžel byl snad v některém ze svých předchozích životů hodinářem či strážcem času. V našem bytě se totiž nacházejí asi dvanáctery hodiny. Dvoje jsou, pravda, „bimbací“, které jsme vypnuli po dohodě