Vrátím se do doby před více než třiceti lety, kdy jsem po studiu zůstala kvůli práci ve městě vzdáleném skoro dvě stě kilometrů od místa svého bydliště a bydlela v podnájmu v suterénním bytu v domě manželů, kteří byli přáteli mých rodičů.
S jejich dcerou jsme byly perfektní kamarádky, ačkoliv jsme každá měla trochu odlišné zájmy. Zatímco já jsem měla ráda ruční práce (zvládala jsem háčkování, pletení, vyšívání a základy šití), ona se jim nevěnovala, ale zase ráda vařila, kteroužto činnost jsem já z duše nenáviděla. Také přístup našich maminek k tomu, že určitou – podle nich pro ženu základní – činnost nemáme rády, se lišil. Moje máma tomu, že se s radostí nemotám kolem plotny, dala volný průběh a podle vlastní zkušenosti říkávala, že až to bude potřeba, vařit se naučím. Oproti tomu kamarádčina maminka, moje „bytná“, která ráda vařila i šila, usoudila, že bude potřeba každou dívku k její neoblíbené činnosti donutit – a to by v tom byl čert…! Proto moji kamarádku přihlásila do kurzu šití.
A tak se jednoho nedělního dopoledne otevřely dveře mého bytečku a dovnitř vkráčela zmíněná kamarádka částečně omotaná kusem látky, z větší části za sebou metráž táhnoucí.
„Nechystáš se nikam, že ne?“ otázala se mě, když mě viděla, jak stojím u žehlicího prkna.
„Jo, navečer jdu do divadla, tak jsem si ještě přežehlovala šaty. Co to táhneš za hadr?“ optala jsem se zvědavě.
„To není žádný hadr! To bude – možná,“ připustila, „– pracovní plášť.“
Vytřeštila jsem na ni oči. „To takhle na první pohled teda fakt poznat není. Vypadáš spíš jako nepodařená mumie s vlečkou.“
„Ty mě musíš zachránit!“ vykřikla kamarádka pateticky. „Zítra máme lekci šití, mám to mít hotové. Naši odjeli, vrátí se až večer. No a šicí stroj se se mnou nebaví…“
Odvětila jsem, že plánuju ještě připravit si něco lehkého k jídlu, pak si „udělat hlavu“ a nalíčit se a … – „Všechno stihneme, jen mi musíš pomoct!“ Vstrčila mi hadr (pardon, polotovar budoucího pláště) do ruky a už mě strkala do schodů: „Když mi to ušiješ, čeká tě výtečný oběd!“
„No já nevím,“ bránila jsem se, „jestli je ten stroj pokažený…“
„Ty to určitě zvládneš!“ dotáhla mě do pracovny svojí mámy, kde sedla ke stroji a spustila ho. „Vidíš? Funguje, ale nešije.“
„Pusť mě k tomu.“
Ochotně mi přenechala svoje místo.
„A spodní nit máš kde?“
„Cožeto?“ zatvářila se, jako bych na ni mluvila ugrofinsky.
„Co vás v tom kurzu učí?“ povzdechla jsem si, zprovoznila jsem stroj a koukla na plášť. „A ten rukáv máš vsazený špatně…“
„Já jsem věděla, že si s tím poradíš. Tak já skočím uvařit a ty zatím hezky šij. Že bych tě tady zamkla, abys mi neutekla před dokončením?“ zamyslela se způlky vážně.
„Hele, nech si ty vtipy. Já jsem zvědavá, co tak náramně uvaříš, když je skoro jedenáct hodin,“ zatvářila jsem se skepticky.
„Neboj, udělám kuře, že se budeš olizovat.“ A zmizela, zatímco já jsem spravovala a šila.
Netrvalo to dlouho a přišla zkontrolovat, jak jsem s pláštěm pokročila. Hlavu mi strkala skoro pod patku: „No vidíš, jak ti to jde.“
„Nefuň mi za krk, nemám to ráda! Nebo ti ty rukávy přišiju ke spodnímu lemu,“ naoko jsem vyhrožovala. „Běž raději podlívat a hlídat to kuře, ať se nespálí.“
„Není potřeba, nepodlévá se a hlídá se samo, za pár minut je hotové,“ vyrazila mi dech.
„Prosím?“
„Je to v podstatě blbuvzdorný recept, který zvládne i kuchařský ignorant, jako jsi ty,“ usmála se.
„Když jsi taková chytrá, proč tě máma radši nepřihlásila do kurzu vaření a pečení?“ vzhlédla jsem od téměř dokončeného pláště.
„Tam chtěla přihlásit tebe,“ dostalo se mi tajné informace. „Pořád upozorňuje tvoji mámu, že by ses fakt už měla naučit vařit. Uniklas’ jen díky tomu, že to nevycházelo vzhledem ke tvé pracovní době,“ zakřenila se.
„Hm. Tak to by mě zajímalo, co bys dělala, kdybych si já v rámci tréninku dole vyvařovala svíčkovou s knedlíkem a se šicím strojem se nekamarádila?“
„Byla bych v pasti,“ pokrčila rameny, s úsměvem si ode mě přebrala hotový plášť a pokynula mi směrem do jídelny. Tam už na mě čekala odměna za práci (či úplatek, chcete-li): talířové kuře podávané se zeleninovým salátem a rozpečenými bagetkami.
Kamarádka měla pravdu: je to recept naprosto blbuvzdorný, kuře se nemusí podlévat, a hlavně se vám u něj vždy povede skvělá křupavá kůžička. Dodnes proto patří mezi moje oblíbená jídla.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Talířové kuře
Poslat e-mailem VytisknoutPomůcky
- Velký starý keramický talíř (nebo ohnivzdorná či keramická mísa), který už nikdy nebudete chtít používat k jinému účelu. (Tohle obzvlášť zdůrazním: dokonale umýt talíř, který použijete k tomuto receptu, je téměř nemožné, proto doporučuji vyhradit si na tento recept jeden ze starých talířů, o němž budete vědět, že na něm vždy děláte kuře. A věřte mi, že pokud tento recept vyzkoušíte, budete jej chtít opakovat, takže talíř rozhodně dojde svému uplatnění.)
Suroviny
- kuřecí čtvrtky (stehna nebo i prsa s kůží) v počtu odpovídajícím potřebnému počtu porcí
- sůl
- koření, které máte rádi
Postup
- Jednotlivé porce kuřete omyjte (není potřeba vysušovat) a položte na talíř spodní částí nahoru. Osolte, okořeňte oblíbeným kořením, otočte a i druhou stranu osolte a okořeňte. Při kořenění však dávejte pozor: v místech, kde budete mít koření příliš, se může připalovat. Kořeňte proto rovnoměrně. Moje oblíbená kombinace je dospodu sůl a kari, nahoru jen směs na pečené kuře. Moje dcera zase používá na obě strany provensálské koření. Pokud plánujete výraznější přílohu, můžete klidně jenom osolit.
- Talíř s kuřetem dejte do trouby a zapněte na 250 stupňů, u plynové trouby na plný výkon. Při prvním pečení doporučuji chodit kontrolovat, kuře by mělo být hotové zhruba za hodinu, nicméně vaše trouba může péct jinak. Kuře nepodlévejte – naprosto mu stačí ta troška vody, která se k němu dostala při omývání.
- Po dopečení můžete ihned servírovat se zeleninovým salátem, bramborovou kaší či s hranolky a tatarkou nebo kečupem. Počítejte však s tím, že z tohoto kuřete není příliš šťávy, takže pokud chcete servírovat s bramborami, rozehřejte si bokem máslo, ať je máte čím omastit.
Poznámky
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář