Tento spor kolem volby vánočního stromku probíhal v naší rodině po dobu několika let. Táta, velký milovník přírody, prosazoval stromek živý, máma, velká ochránkyně přírody, stromek umělý. Táta argumentoval vůní jehličí a dřeva, máma úklidem jehličí opadávajícího, které tahá z parket ještě na jaře.
Pár let po sobě vyhrávala tento spor máma, protože otec nemohl za boha najít stojan na živý stromek (moc bych za to nedala, že v tom máma měla prsty).
Jednoho roku rodinná rada rozhodla, že budeme trávit Vánoce na chatě. Když táta obhlížel v chodbě nachystané věci, které se měly naskládat do kufru auta, jeho pohled se zastavil na čemsi zabaleném v igelitu.
„No to snad nemyslíš vážně, že tu umělou hrůzu táhneš s sebou i na chatu? Do přírody?! Mám domluveno s hajným, že si tam stromek můžeme uřezat, krásný! A letos jsem konečně našel stojan!“ vykřikoval na celý barák.
Vzhledem k tomu, že se ale nakládání ani vykládání auta neúčastnil, máma si tam stromek klidně propašovala. Na moji němou otázku jen lakonicky prohodila: „Pro jistotu.“
Nachomýtli se k tomu moji bratři a přesvědčovali mámu, že na chatě by ten umělý stromek byl „fakt uhozený“. A že pro živý stromek jdou do lesa s tátou. To už jsme se k živému stromku přikláněly i my dvě s babičkou.
Umělý stromek se ovšem i přesto vezl tajně s námi, máma totiž od svého rozhodnutí neustoupila. „Pánbů ví, co se semele. Taky bychom nakonec mohli skončit tak, že budeme přemýšlet, jak zavěsíme baňky na břízu,“ prohodila skepticky.
Sotva táta zaparkoval u chaty, hned se chopil pily a sekyry a s mými bratry se vydal do nedalekého lesa. Máma, babi a já jsme zatím vybalovaly a připravovaly vše potřebné – s vidinou toho, že máme nejmíň hodinu a půl čas, než se ti tři vrátí se stromkem.
Zpátky byli za tři čtvrtě hodiny. Uřícení, vyděšení. Šimek s Grossmannem by řekli, že se vrátili bez sekyry, bez pily a bez sebevědomí. A samozřejmě bez stromku. Vhrnuli se do kuchyně jako velká voda a sápali se po lahvi s domácí slivovicí, o kterou se následně přetahovali, než se všichni tři notně posilnili. Chvíli to trvalo, než jsme z nich vypáčili kloudného slova. Nejdřív byl na příčině šok, potom slivovice.
Nakonec jsme z jejich zmateného vysvětlování pochopili následující:
Sotva ušli v nedalekém lese pár kroků, zaslechli typické chrochtání, mlaskání a kvičení. Okamžitě tušili, kolik uhodilo. Divočák! Chtěli se obrátit a urychleně se vrátit k chatě, jenže když se otočili, spatřili divočáka přímo na pěšině vedoucí ven z lesa. A kdyby jednoho: byla to bachyně s pěti odrostlejšími selaty.
„Na rozdíl od nás měly chuť si zasportovat,“ vysvětloval můj nejstarší bratr. „Díkybohu letos skoro není sníh, jinak bychom je nesetřásli.“
„To nemáš pravdu,“ zavrtěl hlavou táta. „Možná by se jim v závějích sprintovalo hůř než nám. V každém případě,“ otočil se na nás, „bych nevěřil, jak rychle jsou ty svině schopné utíkat!“
„Prohnaly nás několik stovek metrů,“ postěžoval si druhý z bratrů. „Ještě štěstí, že jsme všichni trénovaní sportovci a zvládli jsme jim uniknout,“ pochválil se jedním dechem.
„Sázím spíš na to, že je to přestalo bavit,“ odtušila babička. „A vůbec, kde máte stromek? A pilu a sekeru?“ bravurně zadupla kousíčky jejich znovu se rodícího sebevědomí.
„Nástroje jsme obětovali co zbytnou zátěž,“ objasnil táta. „A na stromek tak nějak nebylo kdy…“ zamračil se.
„Takže předpokládám, že jste se přišli jen občerstvit a chutě zpátky do lesa pro nějakou pěknou jedličku, že?“ rýpla si máma.
„Nikam nejdu! Po lese se pohybuje smečka prasat, která už může být touhle dobou po klektáky ozbrojená naší pilou a sekerou!“ svalil se táta na lenošku.
„To budou letos ale smutné Vánoce… bez stromečku,“ vyrývala máma dál.
„Ozdobíme něco na zahradě,“ zasípal táta.
„A myslíš, že bude k tomuto účelu vhodnější ta opadaná jabloň či spíše zpola seschlá švestka? Nebo se letos uskrovníme a nadělíme si dárky pod angrešt?“ přilila olej do ohně babička.
Než se však táta zmohl na odpověď, otevřela máma dveře do vedlejšího pokoje, kam jsme po jejich odchodu složily umělý stromek.
A tak i tyto Vánoce byl k mámině spokojenosti ozdoben stromek umělý, protože do Štědrého večera nezbývalo moc času. A směrem k mračícímu se zbytku rodiny prohodila, že pokud chceme opravdovou vůni jehličí, můžeme se proběhnout k lesu, v lese a z lesa…
Všem našim čtenářům přeji svátky plné pohody.
Vaše Olga Skálová
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář