Tak nám nečekaně – kdo by to taky předpokládal, takhle v polovině září – přišel podzim. Ochladilo se a to já, která mám v sobě nějaké geny jižanských předků, nemám ráda. Pravda je taková, že jsem se měla narodit trochu hodně jižněji, protože se cítím velice dobře, když je třicet stupňů ve stínu a všichni (včetně mého vlastního manžela) se rvou o chládek…
Nerada někomu podávám ruku, protože ji mám vždycky jako kus ledu. Přísloví „studené ruce, upřímné srdce“ jsem si v životě vyslechla tolikrát, že k němu mám hodně velké výhrady, ještě když si ti, kteří jej znají dokonale, připojí doušku „ale falešné milování“ s potutelný pomrkáváním směrem k mému muži, jenž se vždycky načepýří.
Rádoby duchaplná je rovněž glosa typu, že jsem „správná ženská“, protože ta má mít vždycky studené ruce, nohy, nos, uši a zadek, aby prý bylo co zahřívat! To sice naprosto splňuji, ale když je mi zima, jsem dokonale protivná.
Práci, kterou vykonávám doma, dělám ráda, když je mi alespoň trochu teplo. „Tak se lépe obleč,“ anebo že „bych si měla vzít teplý svetr,“ což mi často říkává manžel, může říct jenom člověk, který když se mu nechce doma, nic nedělá. Být zalezlá pod dekou, to mě nebaví a v tomto případě si můžete tak maximálně číst – za předpokladu, že máte knihu nějak opřenou. Pakliže si ji držíte, minimálně jedna ruka vám neustále mrzne.
Mimochodem, manžel sám čte rád. A ejhle, i on v toto případě nadává, když je takhle zima, že mu ruce mrznou. Několikrát mi navrhoval, že bych mu mohla předčítat. Argumentoval tím, že čtu někomu ráda. „Tos uhodl!“ zavřískala jsem. „Ty si budeš pěkně v teple usínat a já ti tady budu s mrznoucíma rukama předčítat – jednak knížku, která není podle mého gusta, a navíc někde od prostředka…“ odsekla jsem. Kapituloval – ačkoliv se ještě snažil o nabídku, že by mi děj, který už má přečtený, v rychlosti dovyprávěl.
Ale zpět k zimě… Nadávat na to, že se netopí, doporučuji pouze v duchu: s drkotajícími zuby hrozí překousnutí jazyka. A to se nám ještě zima neukázala v plné síle…
K lednici se přibližuji s největším odporem, protože přeci jen ještě pořád je v ní trochu větší zima než v mé kuchyni. Ale možná za pár dní už to bude naopak. Jestliže mám na cokoliv studeného sáhnout, pocítím šílený odpor a husí kůži mám přes zimu stabilně, struhadlo by mi závidělo. Ano, zbývá činnost, která mě zahřeje – žehlení. Ale pokud nemám co žehlit, protože touto činností se zahřívám pravidelně, jsem v pasti.
A taky potřebuji-li pracovat na počítači nebo pokud chci dělat ruční práce… V rukavicích by to sice šlo, za předpokladu, že máte ty, které nejsou až do konečků prstů. Jedny takové doma mám. Asi se půjdu kouknout na e-shop a objednám si jich trochu větší zásobu, protože budou potřeba.
Doma mi schne prádlo několik dní. Tuhle jsem na sebe soukala nejteplejší halenku, kterou jsem potřebovala, protože v práci máme zimu taky, a dosušovala jsem ji vlastním teplem svého těla.
No a ani mě netěší pomyšlení, že nízká teplota napomůže zhubnutí – kdysi jsem to četla o Paulu Newmanovi: nechával se zavírat do místnosti s extrémně nízkou teplotou, kvůli rychlému snížení tělesné hmotnosti. Teď to bude možná hubnutí automatické, ale… – Děkuji to nechci!
Kolegyně v práci se mne ptala, jestli doma nepoužíváme zápalky, že na ni při úklidu spížky vypadly dva balíky a ona je na nic nepotřebuje. Chvíli jsem přemýšlela, a pak jsem jí říkala, že vlastně na zapalování čajových svíček v aroma lampách ano. Když jsem to hlásila mému muži, tak vykřikl: „Prosím tě, určitě je ber! Taky možná, že to bude za chvíli jediný zdroj tepla, o který se budeme moct ohřát…“ I přes výše uvedené negativní skutečnosti jsem ovšem zvládla na celé této situaci najít jedno hodně podstatné pozitivum. Každý rok touhle dobou začínají moji blízcí zjišťovat, co bych si přála na Vánoce. Většinou mě tím zaskočí. Letos ne! Už mám vymyšleno, co všechno chci: teplé ponožky, teplé prádlo, teplý župan, termofor… Obávám se jediného: aby vše vyjmenované nebylo tentokrát nedostatkovým zbožím.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorský text)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář