V sadě skví se jara květ

Rozkvetlý strom uprostřed louky.
Foto: Pixabay

Jaro si budeme navždy pamatovat jako dobu, kdy jsme objevovali krásy rodného kraje. Myslím, že snad není člověka, který by v posledních týdnech nevyrazil na vycházku do přírody a neprolétlo mu hlavou to samé: Tady je tak krásně! Bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ. Zemský ráj to napohled.

Můj krokoměr se každé tři čtyři dny, kdy se vydám s někým někam, protože já strašně nerada chodím sama odnikud nikam, raduje a jásá. Objevila jsem místa pár kilometrů od domu, kde jsem nebyla, jářku, dobrých pár let. Cestou na Chlum bych se ztratila, stejně jako tisíckráte prošlapanou cestou z Hostýna. Kůrovec proměnil důvěrně známá místa v měsíční krajinu. Když v sobě ale vykutáte místo slz optimismus, uvidíte, co jste ještě nikdy neviděli. Výhledy do širé krajiny, pohledy na okolní kopce a údolí. A když člověk narazí na kousek zachovalého jehličnatého lesa, mazlí se s každým smrčkem jako s drahokamem.

Nothing Found

Bukové lesy odolaly všem škůdcům a listnaté oblasti obecně skýtají v těchto dnech nevídané možnosti kochání. Zelené listy byly tak zelené, jakože zelené zelené, že to působilo jako nějaký filtr. Všechno kvete. Včera jsme nad Bystřičkou našli na louce osamělou třešeň, majestátnou, obsypanou květy. Nikdo z nás tak velkou, košatou třešeň ještě nikdy neviděl. Ušli jsme pár kilometrů, ale v mobilu mám stovku dalších fotek, které nemůžu nikam dát. Jsou to čisté kýče, které vypadají jako ve photoshopu upravené fotky z katalogů cestovních kanceláří.

Nothing Found

Pokud se týká cestování, nerada bych působila dojmem, že mi domácí vězení vyhovuje. Zoufalec se zoufale těší na další cesty po světě! Ale mnohokráte jsem si v poslední dny vzpomněla, co mě napadlo letos v únoru v ulicích Lisabonu. Že už mi ta města nepřinášejí takové potěšení, jako dříve, že mi splývají, že se dívám na ty vysněné destinace převážně kritickýma očima, protože je pořád srovnávám s něčím lepším někde jinde. Nakonec si pamatuju z Portugalska hlavně nádherné scenérie pobřeží oceánu.

Je to zvláštní, ale navzdory světové pandemii se po letech cítím opravdu zdravá.

Vděčná za tu krásu kolem sebe. Za čas, který můžu strávit s blízkými lidmi v krajině, kterou jsem léta trochu opomíjela. Jsem naplněná dojmy, emocemi, krásou. Slyšela jsem spoustu klasické hudby, přečetla pár zajímavých knih. Uklidila jsem si v hlavě a přestala jsem brblat. Myslím, že tento pocit znáte taky. Kéž by nám, na rozdíl od hrozeb a omezení, vydržel co nejdéle, nejlépe až do konce života.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi

Naše Bára není zrovna nadšená z pohledu do zrcadla. Proč? Přečtěte si v dnešním příspěvku, jak tento problém vyřešila.
Jedna ruka netleská

Jedna ruka netleská

Někdy se může stát, že se vám svět změnil během jediné vteřiny. Naší Báře se to stalo – bohužel před…
Teorie podivnosti, kniha

Teorie podivnosti

Už se vám někdy stalo, že jste četli knihu a říkali si, že ji někdo snad napsal podle vašich myšlenek?
Nepotřebujete ponožky?

Nepotřebujete ponožky?

Také se vám stává, že máte doma něčeho nepotřebného nějak moc? A jak to má naše Bára? Přečtěte si v…
Čechoslováci v nás

Čechoslováci v nás

Jak dnes chápeme bývalé Československo? Bereme Slováky jen za sousedy, nebo jsou pro nás ještě pořád bližší než obyvatelé ostatních…
Když nejde o život

Když nejde o život, jde…

Kdy vám mohou papírové kapesníčky zachránit pověst, důstojnost a potažmo i život? Dočtete se v dnešním článku naší Báry.
Už píšeš druhou knihu?

Už píšeš druhou knihu?

Také jste neradi, když se vás někdo ptá na určitou věc – takovou tu konkrétní otázku, kterou neomylně poznáte hned,…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*