Skutečné příběhy
Veronika Ageiwa (nar. 1985 v Praze) popisuje formou deníkových zápisů, jak se seznamovala s Japonskem, kde nyní žije se svým manželem Kótou.
Své dojmy, nevšední zážitky a příběhy z Japonska, které Veronika Ageiwa zaznamenávala po deset let, začínají 19. července 2007, kdy poprvé cestovala na druhou stranu zeměkoule, do Tokia. Předcházelo tomu seznámení s tehdy osmnáctiletým Kótou z Hokkaida, který díky zahraniční výměně studoval v České republice. Ve škole poznal spolužačku Veroniku, do níž se zamiloval. Oboustrannou náklonnost a vztah zpečetili svatbou v roce 2012.
Veronika srovnává obě kultury, zvyky a odlišnosti, s nimiž se oba museli vyrovnat. Pro ni to však bylo mnohem těžší. První návštěva Japonska pro ni byla velkým šokem – počet lidí, nápisy, počasí, domy namačkané na sebe, odlišné zvyklosti. Většinu záležitostí musela obstarávat sama, později i s dětmi, které se jim narodily, neboť manžel se vracel z práce až pozdě v noci. Zažívá přitom nečekaná překvapení spočívající v odlišnostech české a japonské kultury i zvyklostech, počínaje tím, že se v Japonsku jezdí vlevo, dodržuje hierarchie, samozřejmostí je vysoká organizovanost a pracovní nasazení v zaměstnání, kde sice nebývá zvykem někoho vyhazovat, zato podniky poskytují práci menšímu počtu lidí, kteří musí zvládat více práce. To Veronika sama zažívá, když se rozhodne v rámci zdokonalení japonštiny pro brigádní práci v obchodním domě, kde se kromě mnoha jiných věcí musí naučit i složitý systém úklon zákazníkovi. Ve vzácných chvílích volna či dovolené cestuje s manželem a poznává Japonsko na motorce, navštěvuje jeho příbuzné, zavítá na zápas sumo nebo se setkává se svými kamarádkami.
Překvapuje ji kontrast, jak jsou Japonci navenek k sobě ohleduplní, ale v dopravních prostředcích nikdo neuvolní místo starším lidem, těhotným ženám, ani nepomůže s kočárkem. Stejně tak ji udivilo, že i když oficiálně je hlavou rodiny muž, bývá to žena, která doma vládne, rozhoduje o rodinných financích a manželovi z nich dává jen kapesné.
Seznamuje i s odlišným pojetím koupele a péče o tělo. Popisuje také svoji cestu do porodnice a péči, které se zde matkám a novorozencům dostává. Rovněž význam školek pro děti, jež ji navštěvují často již od tří let, spočívá především v tom, vychovat z nich citlivé a dobré lidi, ochotné druhým pomáhat. I když přitom vládne téměř vojenský řád, dětem vyhovuje, neboť jim poskytuje jistotu. Organizovanost a smysl pro kolektiv jim přijde jako samozřejmost, na níž se také podílejí přidělenými úkoly. Ve školách pak žáci a studenti dělají i většinu úklidových prací. Autorka vzpomíná rovněž na mohutné zemětřesení s tsunami, které v Tokiu zažila. Dělí se o kulinární zážitky, poznává pro ni neobvyklá jídla včetně prudce jedovaté, avšak delikátní ryby fugu. Nebo tradiční pokrm, koláčky zvané moči připravené z lepkavé rýže, jež jsou symbolem štěstí, a zároveň na hranici poživatelnosti. Není divu, že se jimi každoročně při oslavách Nového roku zadusí několik japonských důchodců, kteří je pořádně nespolknou.
Svými postřehy a zkušenostmi z České republiky obohacuje Veroničiny zážitky také její manžel. Ačkoliv takto smíšená manželství se málokdy udrží, u Veroniky s Kótou to neplatí. Jistě i díky umění Veroniky zachovat si poměrnou soběstačnost a svobodu, neztrácet nadhled a humor a zároveň se dokázat v mnohém přizpůsobit.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, albatrosmedia.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář