Jednou se za mnou do práce stavila moje známá. S touto paní, která je dnes již v důchodovém věku a kterou mám velmi ráda, jsme se spolu často potkávaly na různých kulturních akcích i v osobním životě. Ona je takové to sluníčko, neustále s úsměvem, dobře naladěná, a když vám ráno při setkání popřeje dobrý den, můžete se spolehnout, že ho mít skutečně dobrý budete.
Tato žena byla dlouho rozvedená, a téměř před šedesátkou se znovu provdala za velice šarmantního manžela, naprosto se k sobě hodili. Setkávala jsem se s oběma, ona pravá dáma, on skutečně gentleman každým coulem.
Tato žena byla dlouho rozvedená, a téměř před šedesátkou se znovu provdala za velice šarmantního manžela, naprosto se k sobě hodili.
Foto: Pixabay.
Jednou za mnou přišla do práce něco vyřídit. Sama. Vypadala nějak jinak, smutně. Hned jsem se zeptala, zda není nemocná, protože tohle jsem u ní neznala.
„Ale nejsem nemocná,“ odpověděla.
„Aha, tak to znám, den blbec, že?“ dešifrovala jsem její náladu.
„Jo!“ potvrdila mi. „Tak ten mám už od včerejška a nějak jsem se z něj nedostala.“
„A kde máte manžela?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti, protože jsem byla zvyklá, že většinou chodili spolu.
„No tak toho mi ani nepřipomínejte!“ vyjekla a začala vykládat. Asi to z ní muselo ven.
„Včera jsme měli výročí svatby, první rok. Odešla jsem z práce dřív a nachystala doma takovou malou oslavu. Dobrou večeři, víno, svíčky, já slavnostní oblečení, že si jako sedneme, povykládáme, jestli jsme udělali dobře, třeba něco naplánujeme… A když přišel můj muž domů, koukl na nachystaný stůl a povídá mi: ‚Prosím tě, co blbneš?‘ Nevěřila byste, jak rychle jsem to měla sklizené.“
Odešla jsem z práce dřív a nachystala doma takovou malou oslavu.
Foto: Pixabay.
„Naprosto věřím! Při mém temperamentu by to letělo možná z okna, nebo i na manžela,“ přisvědčila jsem chápavě.
„Neměla jsem k tomu daleko,“ přiznala se.
„To můj muž je taky úžasný!“ sdělila jsem jí. „Že mi kupuje zásadně bonboniéry, které chutnají nejvíc jemu, na to už jsem si zvykla, vždycky to komentuje slovy: ‚Koupil jsem ti tyhle belgické pralinky, ty mám rád!‘ Ale vloni jsme měli kulaté výročí svatby, chvíli před tím jsme si pořídili zahrádku. A víte, co mi můj muž dal? Hrábě, motyčku a pracovní rukavice.
Na ty byl nejvíc pyšný, prý jsou bambusové, takže se mi v nich nebudou potit ruce, a navíc v neonové barvě! A on, když sedí a odpočívá na jednom konci zahrádky na terase u kafíčka, vidí, zda na druhém konci pracuji a neflákám se, protože tím pádem má přehled, jestli mi kmitají ručičky. Taky jsem si představovala, že dostanu něco onačejšího! A to si ještě pochvaloval, že k narozeninám prý obdržím konev, na Vánoce zahradnické nůžky a koš na trávu…, prý má nápadů, že si s nimi vystačí hodně dlouho. To mám vyhlídky, že?“
A víte, co mi můj muž dal? Hrábě, motyčku a pracovní rukavice.
Foto: Pixabay.
„To já bych brala i ty rukavice,“ prohlásila zkroušeně, teď už skoro přes slzy. „Navíc jsem se pořádně ani nevyspala, jak jsem byla naštvaná, a kolegové v práci všichni věděli, proč si beru volno, a já teď vypadám úplně hrozně.“
„Víte co? V práci si dejte pořádné kafe a kolegům prostě řekněte, že jste se v noci vůbec nevyspala – jak si to kdo vyloží, to už bude jeho problém, ne váš!“ poradila jsem jí. „A nezoufejte,“ zatvářila jsem se jako vědma v extázi. „Dnes vás čeká spousta růží! Všude vidím jen samé rudé růže!“ pronesla jsem pateticky a spiklenecky na ni zamrkala.
V práci si dejte pořádné kafe a kolegům prostě řekněte, že jste se v noci vůbec nevyspala – jak si to kdo vyloží, to už bude jeho problém, ne váš!
Foto: Pixabay.
Koukala na mě vytřeštěně, z jejího pohledu bylo možno vyčíst, že je přesvědčena o pomatení mých smyslů.
„Z čeho tak usuzujete?“ optala se opatrně. „Nooo, dle konstelace hvězd, složitých numerologických výpočtů, dnešního horoskopu,“ vypočítávala jsem důležitě – to už skoro ani nedýchala, „a pak, když se otočíte, podle té obrovské kytice v náručí vašeho muže, který stojí za vámi!“
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář