Jeden pozdně prázdninový víkend jsme celá rodina trávili na chatě, za kterou byla obrovská louka, na níž toho roku vyrostla krásná tráva. Táta se těšil, že si ji naseče a nasuší a bude mít luxusní seno pro králíky na celou zimu. Jeden den ráno kosil s razancí žacího stroje, pak obracel a předsevzal si, že letošní podzimní soutěž „o nejkrásnější seno“ (též zvanou jako „seno roku“), kterou vyhlašovali každoročně ve svazu chovatelů, s přehledem vyhraje.
Druhý den ovšem nepředloženě naplánoval téměř celé rodině včetně sebe likvidaci keřů na druhém konci zahrady, a tak požádal mámu, která vařila, tudíž byla z prací omluvena, aby mu k polednímu zaskočila seno zase „otočit“.
Máti vyrukovala na louku vyzbrojena velkými dřevěnými hráběmi a pevnou vůlí odbýt celou práci na rozpáleném prostranství co možná nejdříve. Tak jí seno od nástroje lítalo jako o závod. Jednu chvíli se ale zarazila, protože kromě lehoučkého sena odhodila hráběmi i něco těžšího a při bližším přezkoumání zjistila, že se jedná o hada.
Rychlostí, kterou by jí záviděli naši sprinteři na krátké tratě, dorazila do chaty, dveře za sebou nejen rázně zabouchla, ale i hbitě zamkla, pro jistotu na dva západy, a vyběhla do patra. Cestou stihla zauvažovat, zda hadi dokážou zvládnout schody, pročež se zamkla ještě i v kuchyni. Z okna nám, kteří jsme se dožadovali vstupu dovnitř, vysvětlila své počínání i rozhodnutí, že ona dolů nejde.
K obědu jsme se nakonec dostali, i když trochu komplikovaně: táta s bratrem mne vhodili jedním otevřeným oknem dovnitř do chaty, kde jsem měla za úkol zapřísahat matku, že za dveřmi kuchyně se žádný plaz nevyskytuje. Teprve poté byla máma ochotná nám otevřít a nám se naskytl obrázek, který byl téměř nevídaný. Máma stála uprostřed kuchyně, v jedné ruce lahev ořechovky, ve druhé skleničku… no, spíše sklenici – nikoliv štamprličku! Prohlásila, že se musí uklidnit.
Asi to zabralo, i když horní patro chaty do odjezdu neopustila a s tátou vyjednávala, zda bude ochoten jí při odjezdu přistavit auto přímo před domovní dveře. To otec odmítal z důvodu, že by musel předtím pokácet jabloň, která mu v možnosti takto zaparkovat bránila. Ovšem aby projevil dobrou vůli, prohlásil, že s autem zajede co nejblíže a že máma může za pomocí hrábí, s nimiž doběhla z louky až do kuchyně, provést skok o tyči rovnou do kufru auta.
Až do večera jsme si dělali legraci a vymýšleli způsoby, kterými by se naše maminka bezpečně a rychle dostala z chaty do auta.
Máma stála uprostřed kuchyně, v jedné ruce lahev ořechovky, ve druhé skleničku… no, spíše sklenici – nikoliv štamprličku!
Foto: Freepik.
Večer se u nás zastavili jiní z chatařů, manželé, oba lékaři, jejichž chata byla kousek od naší. Pán potřeboval po tátovi radu ohledně srubu, který si sám opravoval. Ještě téhož večera mínili odjet domů, kam to měli více než třicet kilometrů… to by je ovšem hned ve dveřích nesměla zastihnout babi s lahví domácí ořechovky a dotazem, který z nich je spolujezdec.
Než se pan doktor vzpamatoval, jeho žena popadla nabízenou štamprli, a aniž by vyčkala na přípitek, obrátila ji do sebe. Nato zkoprnělému manželovi oznámila, že to má tedy škodu, protože tahle ořechovka je vskutku skvělá. Máma přitakala a dodala, že tenhle mok ji dneska de facto zachránil před infarktem – a jala se jim vyprávět svou příhodu s hadem.
Doktor vzápětí chňapl po lahvi, zkušeným čichem ohodnotil kvalitu moku a sám si nalil do jedné ze skleniček, přičemž prohlásil: „Nevím jak vy, ale já jsem tady v koutku taky spatřil zmiji…“
Než se pan doktor vzpamatoval, jeho žena popadla nabízenou štamprli, a aniž by vyčkala na přípitek, obrátila ji do sebe.
Foto: Freepik.
V tu ránu byla naše máma na stole, kde se roztančila mezi sklem a porcelánem. Rodina, která na rozdíl od ní pochopila vtípek návštěvy, začala hodnotit její výkon: táta tvrdil, že takto perfektně zatančený jive už dlouho neviděl, babi se s ním přela, shledávajíc v tanci lidový odzemek, já jsem identifikovala čardáš…. Manželé-lékaři ovšem naše domněnky vyvrátili tvrzením, že tohle je tanec svatého Víta. Jelikož byli dva a odborníci, táta se jal gratulovat jim k výhře sporu a šťastní výherci shledali, že výhrou je jistojistě další šťopička ořechovky, kterou okamžitě vpravili do svých útrob.
Ze stolu se ozvalo mámino naštvané prohlášení, že bychom těch opičáren mohli nechat. Pokud je v chatě had, máme jej vyprovodit přinejmenším pět kilometrů od hranic našeho pozemku. A co se týká naší návštěvy, je máma moc ráda, že sami sebe diskvalifikovali z možnosti odjet – tudíž zůstávají přes noc. Vzhledem k jejich profesi a potenciální přítomnosti plaza v chatě se prý jedná o nezbytné opatření.
Had se v chatě samozřejmě žádný nenašel, nicméně ořechovky se toho večera vypilo tolik, jako by se celá rodina nacházela nedobrovolně uvězněna v pavilonu plazů.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář