Mrzí vás, že letos si nemůžete pořádně vychutnat oslavy konce starého a začátku nového roku?Nezoufejte! Pokud se podíváte do historie a budete se řídit našimi předky, můžete klidně nový rok oslavit až v březnu nebo začátkem září. Dnes vás seznámíme s tím, jak vypadal kalendářní rok v historii, v čem vůbec spočívaly reformy kalendáře a jaká jiná významná data považovali naši předci za hodna loučení se starým rokem.
Co je to vlastně rok?
Základní chápání roku vychází z astronomických a přírodních jevů – odvozuje se tedy od střídání a opakování jednotlivých ročních období.
Problém je ovšem v tom, že tzv. astronomický rok trvá 365 dní, 5 hodin, 48 minut a 45 sekund, což bylo pro naše předky velmi těžko zachytitelné i uchopitelné. Postupné disproporce mezi lidským a přírodním kalendářem si však všimli a snažili se ji různými způsoby řešit.
Jak se dříve počítal rok?
Staří astronomové rozdělili rok na 12 měsíců, kterým přidělili jednotlivá souhvězdí a jejich názvy (Beran, Býk, Blíženci…). Odraz tohoto obyčeje dnes nejvíce vnímáme při čtení horoskopů. Není divu, že většina horoskopů začíná znamením Berana – podle starých astronomů začínal rok 21. března, tedy první den, na který připadá právě toto znamení. Problém tohoto kalendáře spočíval v tom, že se podle něj střídaly měsíce s 29 a 30 dny, což znamená, že takto vnímaný rok měl celkem 354 dnů.
Postupem času těch chybějících jedenáct dní (a nějaké časové drobty) vedlo k velkému rozporu – představme si jej zhruba tak, jako bychom dnes slavili Vánoce na konci léta. Nastalou situaci bylo nutné řešit.
Juliánský kalendář, který nebyl nápadem Caesarovým
Nelehkého úkolu se ujal astronom Sósigenes z Alexandrie, který položil základ našemu kalendáři a jehož myšlenky do praxe uvedl Gaius Julius Caesar roku 46 př. n. l. Zmíněný rok byl jednorázově prodloužen o 90 dní, což pomohlo smazat stávající rozdíl mezi astronomickým a lidským kalendářem, a každý další rok byl rozšířen na 365 dnů. Bylo rovněž nařízeno, aby jednou za 4 roky byl mezi 24. a 25. únor vložen jeden den.
Disproporce mezi kalendářním a astronomickým rokem se zdála být vyřešena – ovšem jen dočasně. Pokud si totiž spočítáme, jak dlouho trvala čtyři juliánská léta a jak dlouho zaberou čtyři astronomická léta, vyjde nám, že lidský kalendář stále neodpovídal tomu astronomickému. Zpočátku se sice jednalo sotva o minuty, ale jak léta plynula, rozdíl narůstal – až v 16. století činil dokonce 10 dnů.
Co udělá desetidenní rozdíl?
Možná si řeknete, že vcelku o nic nejde, na přírodě je to sotva poznat. Uvědomme si ovšem, že středověký a raněnovověký člověk byl výrazně duchovněji založený než my – bylo pro něj klíčové slavit Velikonoce (které mimochodem byly pro tehdejší společnost daleko důležitější než Vánoce) v přesnou dobu. Ne nadarmo bylo oblíbeným středověkým početním cvičením stanovovat, na který den připadnou Velikonoce pro dalších padesát let. S rozdílem 10 dnů nebylo jednoduše možné slavit Velikonoce ve správnou dobu.
Učenci 16. století se tedy tohoto problému chopili a přišli s několika návrhy, jak nastalou situaci řešit. Vítěznou se pak stala myšlenka bratří Gigliů, kterou v život uvedl papež Řehoř XIII. 24. února 1582. Ten vyhlásil, že v říjnu stejného roku dojde k reformě kalendáře: po 4. říjnu bude bezprostředně následovat 15. říjen. Aby se ale nejednalo o jednorázovou pomoc, kterou bude nutné za několik století znovu opakovat, bylo dodáno, že v tzv. centenárních rocích (tj. roky, které končí 00 – 1600, 1700, 1800…), jejichž první dvojčíslí není dělitelné 4 beze zbytku, se nebude vkládat přestupný den. Dnes toto známe jako sluneční vyrovnání. Odchylka tohoto tzv. gregoriánského kalendáře od astronomického roku se zmenšila a dnes činí pouhý jeden den za zhruba 3 300 let.
Kdyby s tím tak přišel o sto let dříve…
Vypadá to, že máme vyřešeno. Problém ovšem je, že k této reformě došlo v turbulentním 16. století, kdy naplno bujela reformace. Velmi zjednodušeně řečeno – vyhlásil-li tuto reformu papež, rozhodně se neujala okamžitě a po celé Evropě. Ihned ji přijala Itálie, Polsko, Španělsko a Portugalsko. Stejného roku se k tomuto kalendáři přiklonila i Francie a napřesrok německé katolické státy. Německé protestantské státy, Dánsko a některé švýcarské kantony však tento kalendář ignorovaly až do roku 1700, Anglie o 52 let déle a v Rusku a Řecku došlo ke změně až roku 1918, resp. 1924.
Pokud jde o naše země, tehdy vládnoucí Rudolf II. měl za to, že kalendář je věcí státu a panovníka, nikoliv papeže. Takže trvalo rok a půl, než tuto změnu přijal. A protože české země rozhodně nebyly tak centralizované, jako jsou teď, mohlo se klidně stát, že v nedalekých vesnicích psali faráři do matrik různá data: v Čechách totiž po 6. lednu 1584 následoval 13. leden 1584, ve Slezsku po 12. lednu 1584 měli hned 23. leden 1584 a Morava si totéž odbyla až v říjnu téhož roku, kdy po 3. říjnu zařadila rovnou 14. říjen. Nutno ovšem podotknout, že ani s ohledem na hranice historických zemí nedošlo ke změně všude ve stejnou chvíli, protože některá (zvláště královská) města se této reformě určitou dobu bránila.
Kdy budeme bouchat rachejtle?
Když jsme si tedy konečně znázornili, jak jsme se postupně dobrali ke kalendáři, který používáme nyní, je načase si říct, kdy bylo zvykem rozloučit se se starým rokem a začít psát nový letopočet.
V našem kulturním okruhu mohli naši předkové slavit Nový rok až na sedmi různých „místech“ kalendáře.
Vánoce, nebo „klasicky“
Velmi rozšířené bylo považovat za začátek nového roku den Narození Páně, tedy 25. prosinec roku „předcházejícího“. To znamená, že dnes, kdy máme 31. prosince 2020, bychom již měli rok 2021.
Zvyk považovat za přechod od starého roku k roku novému první leden pocházel z římského, tedy pohanského kalendáře – proto se hlavně zpočátku velmi těžko toto datum prosazovalo.
Jaro zní báječně! Nebo raději až ke konci léta?
Další možností byl 1. březen, který se jako počátek nového roku používal zhruba od 5. století a v Benátkách vydržel dokonce až do roku 1797, kdy toto území přestalo být suverénním státem.
Z dnešního pohledu velmi komplikované bylo začínat nový rok na Velikonoce – vzhledem k pohyblivosti tohoto svátku nejen, že každý rok začínal k jinému datu, ale také se v některých letech některá data vůbec neobjevila a roky mohly tedy být různě dlouhé. Přesto tento zvyk přetrval například ve Francii až do roku 1563.
Byzantského původu bylo slavit začátek nového roku 1. září a tento zvyk se dlouho držel na různých místech dnešní Itálie, ale také v Rusku – tam až do roku 1700.
Trochu si to zkomplikujme…
Poslední dvě možnosti se vztahovaly k 25. březnu, který je slaven jako svátek Zvěstování Panny Marie, a byl proto chápán jako počátek pozemské existence Krista. Podle tzv. pisánského datování, které bylo zrušeno až v 18. století, bychom ohňostroje odpalovali vždy „předcházejícího“ roku (již dnes by tedy byl rok 2021); dle florentského (či trevírského) datování, jež zaniklo krátce po pisánském, bychom si na nový rok připíjeli až za necelé tři měsíce.
A jak to bylo u nás?
Pokud se jedná o české země, byl jako začátek nového roku chápán především 25. prosinec a částečně také 1. leden, který převážil až v 15. století.
Ať už se budete se starým rokem 2022 loučit dnes, nebo si jeho oslavy vychutnáte třeba až s příchodem jara, redakce magazínu Aktivní senior vám přeje, aby vám nový rok přinesl jen samé zdraví, radost a štěstí a aby byl váš rok 2023 příjemnější než ten, který podle dnes vžitého kalendáře právě odchází.
Zdroj: redakce – Sabina Nielsen, Wikipedie, Chronoligie (is muni)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář