Dívám se do zvětšovacího zrcátka a vidím měsíční krajinu plnou kráterů a záhadných objektů mezi hlubokými koryty vyschlých řek. Lampa mi svítí přímo na obličej a já jsem tak paralyzovaná tou podívanou, že si úplně zapomenu vytrhat obočí.
V mé DNA musí být nějaký podíl upířích předků, protože jestli mě něco děsí a znepokojuje, je to pohled do zrcadla. Je to ten nejnemilosrdnější vynález lidstva. Když si v kabince zkouším nějaké oblečení, mám z toho třeba i dobrý pocit. Příjemný materiál, super barva, neřeže mě to, nekouše. A pak se podívám do zrcadla nasvětleného modrou zářivkou a během minuty jsem z kabinky venku, i s baretem naraženým přes obě oči. Já v zrcadle prostě nikdy nevidím to, co očekávám, tedy sebe.
Můj odraz pokaždé nahradí nějaká divná paní, která je mnohem větší, starší, rozcuchanější a směšnější než já.
V okolním světě výběr, nasvícení a umístění zrcadel ovlivnit nemůžu. Doma to mám mnohem vychytanější. Nejstarší a nejmilovanější zrcadlo máme na chodbě. Už je skoro slepé, navíc je jeho plocha zmenšená pohlednicemi od přátel přichycenými kolem rámu. Visí přímo proti oknu, takže je vidět jen silueta člověka. A má úžasný zmenšovací efekt. V tomto zrcadle se prohlížím nejčastěji. Žádné detaily, jen celek. Mrknu na sebe před odchodem a než sejdu ze schodů, je to dobrý. Když zavřu domovní dveře, ať se vydám na jakoukoli stranu, musím čelit svému odrazu ve výlohách obchodů.
A je po pohodě. Zase je tam ta baba.
Když z celku přejdu na detail, musím zmínit zrcadla v koupelnách. Máme dvě (neptejte se) a v každé je to úplně jinak. Zásadně se umývám a čistím si zuby v koupelně, kde je přítmí, i když se svítí. Ani nemusím po ránu říkat tu formulku: Neznám tě, ale umyju tě. Zrcadlo nad umyvadlem je můj kamarád. Zvládnu se před ním i nalíčit bez většího přívalu zoufalství. Mám v něm bělejší zuby, menší hlavu a krásnou pleť.
A pak je tu druhá koupelna s druhým zrcadlem, kde je světlo umístěno přímo nad ním. V noci chodím na toaletu tam, abych nevzbudila spící rodinu, ale když zhasínám, zrcadlo nemůžu minout. Jako bych sáhla do zásuvky mokrýma rukama.
Kyklop s přivřeným okem a povislými koutky mě pokaždé tak vyděsí, že nemůžu usnout.
Dám si z ledničky štamprli slivovice. A stavím se pro jistotu ještě v té druhé koupelně, abych se uklidnila. Tady jsem opět člověkem. Uf. Jedno oko mám sice pořád ještě zavřené, ale tím druhý vidím sebe. Omeju si orosené čelo a pomalu se vkrádám zpátky do postele. Pak začnu přemýšlet, z jaké pohádky vlastně je ta okřídlená věta: Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Protože Sněhurka mi nikdy moc krásná nepřipadala. Černovlasé ženy se sněhobílou pletí mě vždycky spíše trochu děsily (a trpaslíci taky). Což vlastně popírá tu mou úvodní úvahu o upířích předcích.
Děti zrcadla milují a dokážou vést samy se sebou zajímavé dialogy a užívat si společné taneční kreace. Věří pohádkám a chtějí být jako princezny či bojovníci. Třeba až vyrostou, vymyslí chytrá zrcadla s filtry, ve kterých se uvidíme takoví, jakými chceme být. Mně by stačilo, kdybych v zrcadle viděla svou kamarádku, a ne zlou královnu, která mi krade duši i tvář.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář